STÍNY
Ten den jsem zase jela metrem, abych zaplašila svoje divný pocity, kolébala svoje bolavý myšlenky a bylo to příjemný, nebyla jsem tam sama. Nemyslela jsem na TO. Hovory se srážely ve vagonu v krásnou hudbu metra. Naproti seděly dvě ženy a vyprávěly si o svých kočkách. Byla jsem tak sama, že jsem měla chuť je oslovit, hele já mám taky kočky, nebo tak něco, ale ženy mluvily a já jela dál. Neslyšely mě. Chtěla jsem mluvit a slova se v prostoru ztrácela. Chtěla jsem křičet, že existuju a kde ony berou tu svou jistotu existence. Kam jedou a co jim dává smysl? Chtěla jsem mluvit třeba o kočkách, ale nešlo to, zvuky se zadrhávaly a mizely.
Byla jsem zasklená v podivném snu uvnitř metra a nemohla nic. Možná mě ani neviděli. Lidi se dívali do tmy a hlavně do mobilů a vedle mě seděl týpek, který si povídal se sluchátky na uších, i když mu mezi stanicemi padalo připojení. Mluvil i tak dál. Neviděl mě. Rozhazoval rukama a já jsem věděla, že mě nevidí. Díval se skrz. Stejně jako kočičí ženy naproti. Došlo mi to. Oni mě nevidí. Jsem tady, jedu metrem a nejsem vidět. Ta bolest se vyhrnula ven, křičela jsem jí tak nahlas, že by všem normálně praskaly bubínky jako přefouklý míčky, ale nikdo se ani nepodíval mým směrem. Nastoupila mamka s malým klukem, asi desetiletým a já na něj zkusila zavolat jménem, ani nevím, jak se jmenoval a on se fakt otočil a usmál se. Jeho úsměv jsem znala a bylo to mnohem horší, než jsem čekala – byl to úsměv mýho syna.
Povídka pokračuje v E-booku, je ale potřeba získat heslo. Více zde.