KREATIVNÍ PALAČINKY
Možná to začalo tím, že se rozhodla na všechno se vykašlat. Venku končil nevlídný a studený duben. Divný duben. Celou zimu se opravdu snažila nepropadat panice a pracovala na všem možném, rozdělávala kreativní nápady jako těsto na palačinky (které neumí), a pak pracně celou zimu dávala dohromady vše nové a další, co si vymyslela. Jako by to byla poslední záchrana před něčím, co ji strašilo, co jí už dýchalo na krk a před čím se snažila pořád utíkat.
Proto už několik let malovala, vytvářela návrhy interiérů, fotila a malovala na fotografie, navrhovala designové šperky a každou chvíli ji napadaly nové věci, které se snažila realizovat. Každý den se poctivě snažila vyplnit něčím smysluplným. Poctivě dřela. Až do dubna.
Dnes večer ji opět bolely oči, jako vždy po usilovné kreativní práci, ze které čas od času vydělala pár stokorun nebo i trochu víc. I tak ji to bavilo. Do dnešního večera. Zítra už jen vstane, vypraví dceru do školy a … A co? Už nic nového doma nevymyslí.
Všechno to nabralo divný směr, když si manžel pořídil pro svůj podnik na dluh velký objekt, kam umístil miliony kovových skříní, rozšířil svůj malý milý podnik na velký a zadlužený podnik, zvýšil počet zaměstnanců ze čtyř na dvacet nebo třicet (těžko říct, už se v tom neorientovala, byl to jen jeho svět) a rozšiřoval se dál. Koupil si pozemek, na něm postavil sklad a tak stále dokola. Samozřejmě jí to neříkal, vše se dozvídala jako poslední a jen tak mezi slovy. Vytvářel si svůj svět. Asi aby také cítil smysl. Neměl víc peněz, jen víc práce a méně energie a radosti. Podnik vydělával tak akorát, aby existoval a na celkem normální živobytí. Koupit si místnost na své kreativní podnikání ani na jiné věci nemohla. Na to peníze nebyly. Ani na tu nejmenší místnůstku. Zůstávala se všemi svými kreativními aktivitami tedy doma. Jen doma a na počítači měla svůj prostor a život. Myš s vymezenou mini ohrádkou na hraní. Nic víc nemohla, a i kdyby si stokrát věřila, peníze prostě neměla. Tak zůstávala doma a tvořila, aby mohla žít. Jako bílá myška, když si hraje v kolotoči.
Byl to dubnový večer, nevlídný a studený, kdy si to uvědomila. JE TO NA NIC. Požírá drobečky, které jí spadnou ze stolu. Prolézá skulinami kreativních kolotočů, ale má to stejný smysl, jako když si myš v kolotoči myslí, že utíká a točí se pořád dokola. Točila se dlouho a snažila se z něj nevypadnout. Věřit tomu, že se opravdu točí. Ten den tomu přestala věřit.
Dotočila se.
Divné jaro, teploty lítaly nahoru a dolů jako na teploměru nemocného. Holky chodily v mini v březnu jako před rokem její kamarád. A skoro v květnu padal sníh. Možná za to mohlo i počasí.
Nové květy, lístky stromů, poupata, ptáci, kteří už dávno přilétli a někdy na ně i sněžilo – to vše dávalo ještě smysl.
Povídka pokračuje v E-booku, je ale potřeba získat heslo. Více zde.