ANGLICKÁ PROMENÁDA
Můj syn mě opustil teprve nedávno, protože mu něco ruplo v hlavě a odešel ze školy, z dobré školy v Barceloně a začal se jen tak poflakovat. To jsem nemohla nikomu z rodiny říct, protože by to vzbudilo rozruch celého příbuzenstva. Zajímáme se o sebe až moc, tak jak to lidé na Západě nedělají a nechápou. Ale je v tom kus záruky a jistoty, že nebudete na starosti nikdy sám… Takže můj syn je po tátovi Arab a po mně Čech a jako mix dvou etnik dopadl velice dobře. Krásné černé vlasy, trochu vlnité, mu padají do hnědých očí a tělo má i bez posilovny pevné, vysoké a štíhlé. A protože je nejen moc hezký, ale i vtipný, vřelý a chytrý, dělala jsem si samozřejmě jako matka iluze, že jeho život se bude spořádaně odvíjet ke vzdělání a spokojenosti.
S manželem jsme pro něj plánovali školu a pak dívku, kterou by si vzal a žil s ní kdekoli na světě, protože peněz mohl mít opravdu dost. Po otci by zdědil právnickou firmu. Kdyby chtěl.
Byl to náš princ s jedinou sestrou ve velké rodině. Vyrůstal v Nice a byl, přiznávám, hýčkaným synem, jak už to bývá v naší rodině. Mohl by mít všechno, co by si přál, jen kdyby si plnil své povinnosti k sobě a k rodině.
Jako matka to asi vidím jinak, vím, že je to hodný kluk, a chápu to tak, že si jen potřebuje užít. Manžel Jusef je ale velice zklamaný a odmítá mu posílat peníze na školu a na život, dokud nepřijde k rozumu. Doufám, že časem manžela obměkčím. Miluje svého syna přísně, ne jako já.
Naše rodina, její arabská část, žije v Nice už dlouho od padesátých let 19. století. Rodiče manžela se přistěhovali deset let po válce a otevřeli si malé bistro. Prosperovalo a jejich syn Jusef si tak mohl dopřát luxus univerzitního vzdělání.
V Nice se mi pořád líbí, ale čas od času si zajedu domů do Prahy, i když mě tam nikdo nečeká, žádná rodina ani přátelé, nikdo. Nemám nikoho než svou rodinu v Nice. To nemohli mí vyvdaní příbuzní pochopit a mysleli si, že jsem musela něco strašlivého spáchat, že mě rodina opustila. Neznají evropské vztahy v rodinách a je to nad jejich představy. V Čechách jsem si pak vždy prošla se synem Staromák a Malou stranu a Amir chtěl vidět, kde jsem bydlela a chodila do školy. Večer jsme si zašli na čaj a nebo kávu na Malou Stranu a pozorovali davy cizinců vlnící se noční Prahou. Praha byla veliká proudící řeka s ostrovy a zákoutími a nám se vryla do srdce. Měla to něco navíc, co ji dělalo zajímavou a nenablýskanou.. Amir měl Prahu rád a rád ji poznával i jinde než v samotném centru. Chodili jsme v noci a brali to jako dobrodružství a Amir by nás uměl ochránit, byl silný, takže žádné obavy jsem neměla a nikdy si na nás nikdo nedovolil. Jen při poslední návštěvě před dvěma roky se nám stala nepříjemná věc. Byl zrovna květen, všechno pučelo a kvetlo a my stáli frontu na lodičku v půjčovně na Žofíně. Romantické. Bylo by, kdyby vedle nás nestála skupinka divných typů s holými hlavami a lahvemi od piva. Začali Amira i mě urážet a nadávali nám vulgárně, jen tak, bez důvodu. Nebyli jsme tmaví. Amir měl arabské rysy a že jsem já Češka vědět nemohli. Jejich nenávist byla nepodmíněná a zaměřená na každého cizince. Promluvila jsem na ně česky a urážky zesílily na „čmoudovské kurvy“, „špinavé děvky kolaborantské“ a mnohem horší nadávky. Syn byl vyšší a silnější a tomu nejuřvanějšímu a nejsprostšímu dal po dalších útocích elegantně pěstí a ten šel k zemi. Ostatní tři se snažili útočit, ale Amir měl průpravu z bojových sportů a šanci opravdu neměli. Na lodičku jsme nakonec nešli a bylo nám oběma nepříjemně. Tolik nenávisti. I když přibývalo v Evropě teroristických útoků, my je jako rodina odsuzovali a cítili jsme velkou lítost. A teď nás v mé rodné Praze urážejí jako kdybychom stáli opásaní municí a chystali se odpálit. Šok. Byl to velký šok.
Povídka pokračuje v E-booku, je ale potřeba získat heslo. Více zde.