Ve formátu e-PUB je povídka ke stažení zde
Ve formátu PDF je povídka ke stažení zde
VE SVĚTLE HVĚZD
Červnová noc nevoněla, jak by si představoval, něco ho stále rušilo, když si chtěl posedět na zahradě v tichu. Hukot aut z nedaleké silnice, zvuky z benzínky a další nedefinovatelné duté údery. Adam se rád díval na nebe a viděl v něm mnoho zvláštních věcí, které znal z knížky o vesmíru. Černé a červí díry, hvězdokupy a mlhoviny, vzdálené galaxie a další a další úžasné věci. Adam položil dalekohled na stůl a poslouchal blížící se bouřku. Bouřku miloval a věděl o ní opravdu hodně. Blesky se v dálce rozprskávaly ve tmě. Adam je pozoroval, dokud se bouřka v dáli neposunula dál. Často sledoval počasí a hledal blesky, tornáda nebo bouřky.. V bouřce ožíval, fotil si ji a kreslil pak ještě dlouhé dny po jejím doznění. Každé období Adamova zájmu se brzy vytratilo a přešlo jinam. Teď na jaře a začátku léta to byly bouřky, vesmír, mraky a všechno, co se týkalo toho nad námi.
Adam se zasnil. Jak by mohly věci být úžasné, strhující a omamné a svět jako divadlo, kdyby on byl jiný. Nebo kdyby byla jiná pravidla reality. Pravidla, která mu brala chuť do čehokoliv a způsobovala mu úzkosti a nebyla vůbec logická – jako třeba pravidla školy a i ta mezi lidmi. Kašlal na ně. Škola a pravidla mu ničila všední dny a i víkendy. A kdykoliv trochu unikl, hned ho srazila dolů do své dusivé náruče se svítícím neónovým nápisem ŠKOLA a pod ní hned svítily další menší nápisy – PRAVIDLA, NUDA, OSAMOCENÍ, POVINNOST, NEPOCHOPENÍ. To vše do školy patřilo a on už to tak nenáviděl, že do ní téměř nechodil a nikdo ho tam ani nepostrádal. Naopak – byli rádi. A když už ve škole byl, snažil se často dělat naprosté nesmysly, ze kterých učitelům vstávaly vlasy na hlavě. Byl už na konci šesté třídy a škola se stala tím největším nepřítelem v jeho životě.
Adam se tam špatně cítil, nechtěl se učit a žádný smysl v tom neviděl. Adam byl asperger a kašlal na to. Poruchu autistického spektra nechápal jako diagnózu. Chtěl být normální. Chtěl být jako ostatní. Mohl by být čímkoliv, kdyby jen trochu chtěl. Měl zvláštní intelekt. Ale on neplánoval budoucnost. Neplánoval nic. Bylo mu třináct let a jeho dětství zrovna pomaloučku odešlo. Už mu končilo období klidu a hájení a měl by se chovat jinak – jako skoromuž. Máma mu to často dávala najevo.
Díval se už samozřejmě po holkách a ony ho jako kluka většinou ignorovaly. Byl jiný a jeho hezký a jemný obličej a šedé velké oči mu pomáhaly alespoň k jejich sympatiím. Kluci pro něj byli záhadou pořád – řešili nudné věci, počítačové hry, hokej a fotbal. Nikdo z nich nekreslil a nebavil se s ním o blesku nebo o bouřce ani o pravděpodobnosti Boha. Nikdo nemaloval v jednom zátahu dva nebo tři dny jako on. Jen jeho matka Alison, ta se s ním o tom bavila. Byli si hodně podobní. Mamka psala, učila, malovala a byla asi taky trochu jiná než ostatní mámy. Často měla radost z něčeho, co on nechápal a ráda to, co dělala, někde uplatňovala. Pořád něco dělala, dokonce se vzdělávala jen tak sama pro sebe. To Adam už vůbec nechápal. „Proč si své rap texty Adame nepíšeš a nedáváš na stránky?“, ptala se ho třeba Alison. On si své kresby a texty dělal ale jen pro sebe a rád se v nich pak rochnil a přebíral z velké hromady na stole podle nálady. Teď to byly blesky, jindy reklamní předměty nebo stromy, šneci, kosti, vesmírné věci a tak se vše promíchávalo na jeho stole v úžasnou nadrealistickou koláž. To byl jeho svět. Byla to krásná hromada na stole plná poezie. Alison neviděla poezii, ale nepořádek a často mu hromadu uklidila a protřídila a Adam si musel vytvářet novou, jako ta kosí rodina na zahradě, když ji kočky sežraly ptáčky a rozbily hnízdo. Nakonec se vždy vytvořila zase nová nádherná hvězdokupa na jeho stole! Miloval takové věci a při nich zapomínal na jiné vzdálené a hnusné světy, jakými byla škola.
Alison se ho snažila chápat, ale doopravdy ho nechápal asi nikdo. Proč nikdo nevnímá věci jako já? To ho trápilo právě od třinácti let. Alison ho ubezpečovala, že je plno lidí jako on, jen je nepoznal a jednou je pozná, až bude cestovat a vídat i další lidi kolem sebe. Až bude dospělý a odejdou spolu žít někam k moři, jak si o tom často povídali. Ale stane se to někdy? To Adam nevěděl. Žil pro každý den zvlášť… zrovna se naučil malovat akvarely, to ho nejen pohltilo na několik dní, ale poprvé si malby i fotil a dával na facebook. Máma byla tak nadšená, až si plánovala, jak půjde na uměleckou školu.
Adam měl mámu rád, zažili toho spolu už dost a byli tak zvláštně propojení. Jen někdy se mu ztrácela a byla v tom jiném světě, kterému nerozuměl, a který ho znervózňoval. Nebo ji čas od času ujely nervy a brečela, že už nemůže, že to nezvládne a že je strašně unavená. Pak ji objal a ona ho hladila tak intenzivně, jako by šlo o poslední hlazení na světě. Hlazení o život. Moc ho k sobě tiskla a Adama to zvláštně uklidňovalo. Možná už tehdy tušila něco, co ještě netušil ani on sám, protože to zvláštní spojení mezi nimi fungovalo často dokonale. Možná se dospíváním ale přece jen trochu vytrácelo – nepatrně, pomalu, kousek po kousku.
Jak Adam rostl a dospíval, začal chápat, že tu svět není pro něj a on pro svět. Učitelky ve škole ho nejen nechápaly, ale někdy se ho i obávaly. To Adam moc dobře věděl, protože v každých zprávách vystřílel školu vždy nějaký asperger (a on přece byl asperger) nebo mu nabízely pro jeho dobro, aby se učil doma a do školy vůbec nechodil. Spolužáci mu nerozuměli a on nerozuměl jim. Sedával doma a kreslil nebo maloval. Okolí měl zmapované dobře a snažil se zachytit krásu, aniž by se zabýval ošklivostí, která ji obklopovala. Nakreslil měsíc a v pozadí neviděl strašidelné neóny smrtící žluté barvy Makra, které mu noc co noc svítily do pokoje a budily ho ze spaní. Maloval si svůj svět bez ostatních věcí, které až doteď nevnímal. Když maloval bouřku, neviděl za úchvatnými tvary bouřkových mraků světelné město kancelářských budov, hrdě svítících na rodinné domky svými logy a názvy nadnárodních firem. Doteď neviděl nic z ošklivosti, která ho obklopovala rychleji, než stačil růst on sám. Než stačil vnímat. Na jaře se něco změnilo a Adam se rozhlédl prvně po okolí a zpanikařil. To, co ho obklopovalo, už viděl! Nechtěl už malovat ani kreslit. „Mami, kdy se už odstěhujeme, vždyť je to tady hnusný! Ty to přece taky víš. Slíbili jsme si žít u našich jezer v Alpách“. Alison ho smutně objímala: „Nemáme na to, Adame, a neumíš německy“.
Alison vnímala a viděla okolí úplně stejně jako Adam, a proto často utíkala někam pryč, dřív i s Adamem. Toulali se po lesích a okolo rybníků, Alison fotila a ukazovala Adamovi nadšeně každou květinu, kámen, strom, bílý mrak na obloze, nebo jakýkoliv hezký pohled… Toho se pak oba chytali, aby ve světě z množících se ošklivostí přežili. Alison to dokázala s vypětím všech sil a domů se ze svých toulek vracela často nerada. S Adamem po boku to bylo pro ni jednodušší. Dnes už se na své toulky musela vydávat sama, protože Adam už s ní chodit nechtěl. Když se vraceli domů z alpských jezer, byla Alison dlouho nesvá. Domy a stavby kolem jejich mikrosvěta rostly a houstly víc a víc a dostat se někam jinam, dalo čím dál víc práce a námahy… Adam se ztrácel v akvarelech, Alison v psaní a focení a ztráceli se čím dál víc reálnému světu.
Adam byl sám víc než dřív. Kamarády neměl a ve škole ho často ponižovali a smáli se mu na youtubu, učitelé ho vnímali jako neštěstí a pohromu, tak to Adam cítil a neměl pocit, že by pro něj kromě domova bylo někde místo..
Máma se nikdy neodhodlá, říkal si, když si balil nejnovější akvarely hor.
Batůžek s lahví na vodu měl sbalený už dávno od vánoc. Byl to pěkný vojenský batoh do terénu. Nosil ho pořád u sebe. V něm si schovával tepláky a mikinu, obrázky, kameny, nožík, sluchátka na mobil a skořápky od krásně zbarvené ořechů, obrázky, parohy a někde na dně byla i malá krabička poslední záchrany a možná i baterka.
Na konci léta si svůj plán promýšlel čím dál víc, pokoj měl oblepený mapami už dlouho.., a teď přišla ta chvíle – tak to Adam cítil – ve škole ho nic dobrého ještě tři roky nečekalo a máma Alison by ho nikdy samotného nepustila – jen tak jít za svobodou, k jezerům do Alp nebo k moři nebo kamkoliv jinam. Adam ale cítil, že tu zůstat nemůže, protože by se třeba někdy, až bude starší, neudržel a mohl by podle návodů na internetu třeba vyrobit bombu a umístit ji do Makra brzy ráno, aby nikoho nezranila, jen zlikvidovala jednu z ohavností. Také by ji umístil do umělého města ze stále osvětlených administrativních budov a jednu určitě i do školy. V noci by pak explodovalo všechno zlo, které ho trápilo celé roky. Vysmívající se nebo ho ignorující spolužáci, asistenti učitele, učitelé. Tak to cítil. Jen prodavačky v obchodech, kam chodil nakupovat, ho měly rády a bavily se s ním, protože byl zábavný a rozptyloval je od nudné práce. Ale to ostatní už snášet nechtěl. Dál by to neunesl. A od té doby, co maloval, mu vadilo mnohem víc, kde žije. Jakoby se sám před sebou styděl, že je toho součástí. Ale už nebude.
Máma se utrápí, běželo mu hlavou, ale já jí zavolám a odejdeme pak spolu, alespoň ji to donutí odejít za mnou… Vždyť ví, že i ona by chtěla být jinde. A tolikrát o tom mluvila ještě s tátou, ale skutek utek. Nebude tu dál, nemá s tím vším nic společného, s tím divným světem kolem. Potřebuje k životu nejen klid, ale i krásu, tmu z hor a měsíc s hvězdami, které by mu svítily do pokoje namísto Makra.
Seděl chvíli na balkonu u svého pokoje a pomalu obhlížel to, co chtěl za chvíli opustit. Jejich zahrádku, pěknou jako vzrostlý a nepatřičný prales, který vyrostl tam, kam nepatřil, obdélníky sousedních zahrad řadovek, bytovku naproti jeho oknu, dnes už zarostlou stromy, které máma s tátou sázeli jako fazole, žlutomodré Makro, benzínovou pumpu u něj, bytový komplex nových budov místo jeho žlutého pole, a o trochu dál, kam už nedohlédl, propletené betonové čtverce sídlištní školy. Tohle všechno opustí s klidným srdcem. Jen musí spěchat nebo to nedokáže a zůstane a všechno bude stejné a stejné…
Kdyby tu byl ještě táta, nenechal by je tu. Určitě by se pěkně naštval a splnil to, co si kdysi slíbili ještě ve třech. Ale táta tu nebyl.
Adam měl v hlavě všechny tyhle věci a divný stesk. Nikdy nic neplánoval. Prostě půjde a půjde, baterky má s sebou dvě, těžko říct, kam dojde, někam k moři, kde je teplo a v noci tma a jsou vidět hvězdy s měsícem. Nebo může jít k jezerům v Alpách, kde je to ještě hezčí v horách se stromy a kamennými masívy hor, které v noci osvětlují jen hvězdy nebo světla rozesetých domků po loukách. Tam se usadí. Tam jezdili všichni tři. Nebude potřebovat předměty ze školy, k čemu by mu byly v horách u jezera? Bude malovat a ostatní se uvidí. Dobalil do batohu bloky na kreslení, tužky, pastelky a vodovky. Pak přidal i mobil, aby mohl volat mámě a náhradní prádlo k němu, batoh se nadouval, když do něj ještě přidal krásnou láhev od Kofoly, vymytou a pěknou. Byl připravený jít malovat hory, jezera nebo moře, osvobodit se a žít tam, kde to je hezké. Máma by se sama nerozhoupala nikdy. Bylo to těžké, když jí nechával na stole v kuchyni vzkaz: „Neboj se, já ti zavolám“, a připojil deset červených srdíček, jak to někdy dělával, když byl ještě menší.
Vyšel brankou jakoby šel do školy, sám nikdy dál ještě nedošel, pak jel autobusem na okraj Prahy a šel dál dál, až se mu večer otevřel pohled na silnici se stíny stromů a s oblohou plnou hvězd, které konečně viděl pořádně, než je zakryl mrak. Šel do tmy s nadějí a s batůžkem. V mihotavém světle příměstských lamp se měnil v malou a ještě menší postavu, až konečně jako tečka zmizel ve tmě… pak zmizela i tečka.
