Sklenička eutanázie

Ve formátu e-PUB je povídka ke stažení zde
Ve formátu PDF je povídka ke stažení zde

SKLENIČKA EUTANÁZIE

Ráno vstala úplně zbytečně. Syn odmítl jít do školy, jako už mockrát. Vždy mu vše projde a ona se s ním nemůže v jeho věku prát. Bolest cítila uvnitř jako hlubokou tupou ránu, která se chapadly dostávala úplně všude.

Chapadlo u srdce, v hlavě, chapadlo na hrudi, chapadla se množila jako agresivní cizorodé houby a zasahovala celé tělo. Chapadla strachu a úzkosti. Paralyzovala každou snahu se jim bránit. Spánek byl přetržený a bolesti už neuteče. Budou se do ní až do dalšího spánku zarývat chapadla. Už je znala.

Syn spí a to je poledne. Co bude za dva roky, až ukončí základní školu, do které chodí stejně jen tak napůl? Věděla, co bude – a už nebylo možné držet se nějaké naděje – bude se válet v pokojíku a ona mu tam bude nosit jídlo, aby vůbec jedl a bude mu tam uklízet, i když jí bude těch pár minut, kdy se jí podaří k němu vniknout, nadávat. Bude šílet, že není sám. Uteče do koupelny. V rychlosti mu uklidí to nejhorší, odnese talíře se zbytky jídla a snad i trochu zamete dříve hezkou podlahu. Někdy stačí v rychlosti otřít i od jídla zapatlaný stůl.

A tak to bude do konce života. Jejího. Jeho. S nikým jiným už nepočítá. Je na to sama.  Čím je starší ona i syn, tím je to těžší a těžší zvládat. Možná kdyby opravdu musel, vylezl by ven do světa? Kdo by ho dostal ven? Kromě ní? Ani škola už ne. Kašle na všechno. A nikoho nepotřebuje.

Nepotřebuje ani ji.

Chapadla se zarývala hlouběji a nesnesitelněji. Už se to nedá vydržet. Teď! Udělá to teď. Už nebude čekat. Na nic.

Vzala si hezkou skleničku s rytými květinami. Kdysi si ji vybrala, když ji ještě zajímal design a podobné zbytečnosti. Léky na spaní si nechala napsat už dávno. Bylo těžké je vymačkat z plat a rozdrtit a rozpustit ve vodě. Polykání ale mohlo zradit. Hlavou se jí mihl jakýsi status z facebooku, kde se psalo o eutanázii. Proč? K čemu eutanázie řízená státem? Každý si ji může zvolit sám. Tedy skoro každý, pokud se může hýbat. Tak tedy jo. Poslední malé krystalky se rozpouštěly s vodou a vytvářely zakalenou nevábnou tekutinu. Chapadla budou spokojená. Vzala designovou skleničku do ruky, třásla se jí ruka, nesmí ji rozbít! Odnese si ji do ložnice. Pomalu, schod po schodu. Pomalu. Nechtěla spěchat.

Mohla by se ještě rozloučit se synem. Ale nejspíš by ji vyhodil a potřebovala mít v sobě zrovna teď jen dobré vzpomínky. To jediné zůstane až do konce, divné, potřásala kalnou tekutinou. Co se stane, až ji najdou? NIC. Nestane se NIC. Všechno půjde dál. Syn bude v pokoji a někdo mu tam donese jídlo. Zvolí se Zeman a pak další politik a vše půjde stejně pomalu a automaticky dál. Syn to obrečí, ale dál bude vše stejné. Musí. Musí přiložit skleničku ke rtům, nebát se. Pít. Vypít to celé. Je těžké být na to sama. Pořád má ještě čas na rozmyšlenou. Už to jednou zažila  a strávila pak tři týdny v léčebně pro sebevrahy. Nic příjemného, ale ani nepříjemného. Zamyslela se, proč tehdy měla stejný pocit? Rozvod s manželem, řešení, kde bude bydlet a děti ještě neměla. Teď je má a skleničku má zase v ruce.
Položila ji na stolek u postele. Má opravdu chuť odejít? Má, ale jen proto, že má starosti. Syn, rozchod s partnerem, rodina , která už nefunguje vůbec. A přítel jí ani nenapíše po deseti letech vztahu, zamilovaný do nějaké mladší kočeny.

Co ona pro někoho znamená? Je fakt, že ji docela hodně mužů zve na rande. Jenže ona byla vždy ta věrná. Tak co s tou skleničkou teď? Nějak proběhl ten okamžik, kdy byla schopná donést ji ke rtům a napít se… a zmizel. Neuteče tomu. Ale nechá si ji týden v ledničce. Jako takovou lhůtu. Až pak se rozhodne.

Usne s jedním práškem na migrénu. Zítra má dost práce a to ji uklidní. Práce je držák, jak říkají lidé ze skupiny euthanázie na facebooku. Víkendy a volna jsou vražedné nebo spíš sebevražedné? Haha.

Chapadla ji pustila. Zatím.

Po týdnu práce, kdy ji rozveselili a odreagovali její malí klienti logopedické poradny, si domluvila první rande na víkend. Po deseti letech první rande. A jen proto, aby neseděla doma a neměla zase v ruce skleničku rozdrcených léků. Půjde na rande. Bude to brát jako hru a nic tím nezkazí.

Víkend se přiblížil a znervózněla, co si vezme na sebe? Co když ten ze seznamky uteče rovnou? Je vůbec ještě pro muže přitažlivá? Co když bude chtít hned  sex? Otázky vířily hlavou. Ale rozhodla se, že půjde.

Koupila si nový top, zašla ke kadeřnici, kam poslední dobou moc nechodila, upravila si nehty. Vyzbrojená. A co je uvnitř, nikdo naštěstí nepozná (nebo jo?).

Pořád měla v hlavě tu skleničku z ledničky. Je tam. Měla by klid. Ale nevzdá se tak snadno. Syn ji brzy opustí a pak bude sama úplně drsně. Takže nezbývá než rande a další rande a třeba to bude i zábava, pozná nové lidi. Nové muže. Musí se prostě dokopat.

Takže žádná sklenička, ale programové randění.

Přítel se seznamky.cz vypadal sympaticky. Kavárna, káva, pak sklenička červeného, večer proběhl příjemně. Tři hodiny si povídali o všem možném. Ona se mu evidentně líbila. Někdo s ní mluvil, nebyla sama. A to se už dlouho nestalo. Hezký pocit ji uvnitř vydržel, než došla domů.

Syn na pozdrav neodpověděl, zavřený jako vždy v pokoji asi sledoval youtube, zaslechla nějaké výkřiky a nadávky. Už ji nevyděsily jako prvně, věděla, že si povídá s youtubery jako s živými kamarády, už to znala, a i tak to na ni nepůsobilo dobře. Je to normální? Kamarády si nehledá a s virtuálními postavami mluví úplně v pohodě? Ji sotva pozdraví. Večeři mu tedy přinesla k počítači, protože dolů by na ni nesešel a cpal by se chipsy, které si kupoval i přes její nesouhlas.

Ne. Nebude si synovými výstřednostmi kazit ten hezký pocit, že si povídala se sympatickým mužem. Chce se ní vídat. Milý, nekomplikovaný sportovec s malou firmou i postavou. Moc by potřebovala normálního přítele.

Na skleničku v ledničce si dnes ani nevzpomněla. Je sice zase ten krizový víkend (po rozchodu byl každý víkend krizový), ale zítra má  další rande a už vůbec nemá trému. Nemusí si na nic hrát. Má kam jít, na co se chystat, s kým si promluvit…

Neděle proběhla opět v přípravách na rande. Syn vyšel z pokoje a najedl se ní. To nezažila od rozchodu ani jednou. Že by s něco změnilo? Dokonce jí něco vykládal o nějakém youtuberovi, ale ona ho nedokázala vnímat. Koho dnes potká? Může se ještě i zamilovat? Rande s muži ze seznamek se pro ni stávaly společenskou událostí. Bylo kam jít. Muži se jí celkem líbili, snažili se a ti, kteří prvoplánově očekávali sex, vyškrtla se seznamu dalších schůzek.

Seznam mužů na další schůzku se rozšiřoval a bobtnal. Psali smsky, messengery, volali v různě nemožné časy. Klidně se bavila s několika najednou a stíhala to. Bylo to fakt dobrý. Nebyla sama. Každý den rande, schůzka, nebo aspoň psaní si.

Po týdnu otevřela ledničku a prohlížela si skleničku s léky. Pořád tam byla. Tekutina vypadala odpudivě. Na dně se usadily jako bílé bahno léky a voda nad nimi se kalně převalovala. To chtěla pít. FUJ. Tohle chtěla fakt vypít? Už by tady asi nebyl a syn by to poznal, až by došlo jídlo.

I když dál necítila žádný výrazný smysl své existence, měla chuť pokračovat dál.

Kdyby si položila zázračnou otázku (tu jí dávala její terapeutka , ke kter chodila po rozchodu), co by se změnilo, kdyby se stal zázrak, odpověděla by asi jednoznačně.

Měla by dítě, s kterým může mluvit a které se zajímá o svět (nejen o youtube), měla by rodiče a rodinu, s kterou by se navštěvovali a drželi by spolu. Měla by přítele, který by nebyl ani workoholik, ani děvkař, ani líný gauč polehávač. Nebyla by sama. A to by úplně stačilo.

Vylila nechutnou tekutinu a skleničku umyla. Nablýskala. Položila do jiné skříňky, jako kdyby podvědomě oddělovala staré a nové.

A co bylo dál?

Našla si přítele? Nebyla sama?

Přítele si našla. Ale ne jen jednoho, pojistila si to. S jedním chodila do kina a do divadla, byla to kulturní člověk, s druhým chodila do přírody a jezdila na výlety (byl to ekolog a milovník přírody), s třetím se vídala občas, když měli oba chuť se mazlit a líbat a hladit a tak dále ( byl to citlivý a něžný milenec), se čtvrtým se vídala jen tak, kdykoli měli oba chuť (byl to svobodomyslný romantik). Zdálo se to komplikované, ale nikdy se nestalo, že by si nějak překáželi.

Doma měla nakonec jen jednoho stálého chlapa – syna. I on se trochu povystrčil z pokoje, možná z ní vycítil tu novou lehkost, kterou po měsících se čtyřmi muži získala.

Ráno se zase celkem těší do práce. Odpoledne nebo večer má většinou rande (a ani novým setkáním se nebrání, proč taky), se synem mají přiměřeně předvídatelný vztah a dá se to zkousnout. Chapadla zmizela.

Jen někdy v noci ji silně přivinou k sobě a drtí  její tělo jako pátý přítel. Chapadla se jí někdy zaryjí i do myšlenek a ona v tu chvíli cítí, že je pořád stejně sama. A ničím to nezmění. Přehlušila to sice, ale nikdo tu není v noci, nikdo s ní neplánuje budoucnost ani nic zásadního.

Chapadla ji v takové noci drtí tak, že by si nejradši vyrobila další skleničku eutanázie. Ale k ránu ji opustí a  ona si dá další  seznamovací rande. A určitě víte, že není jediná….