Deník samoty

Ve formátu e-PUB je povídka ke stažení zde
Ve formátu PDF je povídka ke stažení zde

DENÍK SAMOTY

Snažím se spát co nejdéle, aby den nebyl tak dlouhý, aby ještě nezačal. Je léto, dřív jsem se na něj těšila a pečovala o zahrádku. Teď jedu na automatického pilota.

Otevřu oči, budí mě horko, esemesky a hluk nedaleké stavby. Esemesky neznámých virtuálních lidí, kterých je tím víc, čím je i samota větší a nenasytnější.

Manžel odešel do práce. Má kam odejít, s kým mluvit. Má svůj smysl v regálech a v kovových skříních pro kanceláře. Nebo jde jen o to, že si něčím naplňuje život, který by ho  jinak tak nebavil – syn který v pubertě nevylézá z pokoj a já, která po něm chci procházky nebo někam jít… V práci má smysl (člověk ho může vidět v čemkoliv, i v regálech), lidi jako podřízené i kamarády, dokonalá symbióza. Dobře zařízené, haha.

Snažím se poctivě každý den nepropadat prázdnotě a nicotě a lehké panice, která na mě od rána otevírá smradlavou tlamu. Kdybych jednou podlehla, už se těžko budu hrabat zpátky, takže dělám, co se dá a co má náznak smyslu.

Někdy i to řešíme s klieny – existenciální otázky – co má smysl. Tak to beru jako trénink.

Ráno.  Kočky už snídaly, takže někam zmizely, nevděčnice, ale malá černá porušila moji samotu. Za chvíli se ráno přehoupne v poledne. Pouštím stříkátko na zahradě a donutím se dělat dřepy, ale stejně končím u zmrzliny a facebooku.  Nohy si tloustnou s radostí. Facebook.  Ach jo. Jako kdyby z něj přicházela naděje. Pohlcuje samotu, to umí dobře, virtuální svět a skutečná samota s iluzí, že nejsem sama. Stačí dát lehce naaranžovanou fotku a dostanu lajky od neznámých mužů. Není to krize středních let, jak si myslí manžel, je to samota. Komunikuju s cizími  lidmi a existuju.. dostávám lajky, takže vím, že existuju a ještě se líbím – to už je tak nějak navíc (haha). A vím, že to tak nedělám jen já, že už od rána je na sociálních sítích plno lidí a možná se zrovna také zbavují samoty. I reální přátelé se tam přemístili, na návštěvy už nechodí, takže co dělat jiného? Než se přizpůsobit? Napadlo mě to ráno, když samotu rozčísla jen ta malá černá kočka, (za to jí dík), že nejsem jediná a zkusím si psát svůj deník samoty. Jen tak neumělecky zachycovat pocity jako v dokumentu.

Jde to, pomáhá to… Možná to někdo cítí podobně.

Problémem naší doby možná není deprese, jak se všeobecně zmiňuje, ale samota. Co je horší? Samota nebo smrt? Když zvolím samotu, která mě schlamstne a nenechá mi nic, ani naději, ani možnost se na něco těšit, je to těžký balvan,  horší než smrt. Pak je tu samota přívětivější, kdy začnu něco dělat a ono to jde a samota je chvíli  přívětivá, protože bez ní bych se rochnila v pohodě, užívala si život a nepsala a nedělala to, co pořád dělám. Ráda bych si někdy v té pohodě pořádně zarochnila.

Tak jo. Jsem sama a píšu si deník samoty. Syn Adam pořád spí. Je vedro, nikam se nedá jít, tady v Praze v zóně technických a bytových staveb v jednom -Věděla bych, kam utéct, kdyby to šlo…

Zalévám jen stříkátkem, protože venku je hluk ze stavby bytových domů u Billy. Kdo si tak koupí byt metr od Billy a Makra, nemůžu pochopit.

Je vedro, takže se nedá utéct ven a přerušit samotu v přírodě… Možná večer.

Moc ráda bych někomu – KOMUKOLIV –  pomohla dát smysl, ale já nikoho, komu bych zavolala, nemám, pomáhám druhým a díky za to a za ty, kteří pomoct chtějí, protože pomáhají i mně.

Jo, ráno volal kamarád transvestita, že se na vesnici, kde pracuje, díky facebooku (ano, zase hraje roli facebook) se zjistilo, že je transka. Má takový dvojí život. Na vesnici ho asi rozcupují nebo už i tam došel duch absolutní a bezbřehé volnosti a svobody? To mě zajímá. Jak ho budou brát. Dnes se bere všechno. Kromě pozitivních zmínek o uprchlících, haha (smutné haha). Dnes je den uprchlíků a já to hrdinně (?) sdílela na facebooku.

Takže jsem ráno měla dvě možnosti – podlehnout depce samoty, naházet do sebe pár čokolád, jak už to rok dělám a tloustnu, litovat se a někam utéct nebo ji, MRCHU všudypřítomnou, přijmout. Přijmout úplnou samotu – jde to? Jo, přeháním, není úplná – rozčísne ji večer manžel tím, že přijde a prohodíme pár slov, možná i Adam, jestli vyleze ze svého pokoje jako medvěd z brlohu, čas do času nějaký reálný kamarád a klienti. Ale je to pořád samota a já před ní už nebudu utíkat . Nebudu ji přehlušovat nákupy, cpát se čokoládou a fotit pořád tytéž nesmysly. Využiju ji, vyždímám ji až do poslední molekuly a udělám si z ní  deník. Deník samoty, já si ji nevybrala, vybrala si ona mě. Chytila se mě jako žíznivé klíště, zrušila rodinu a reálné lidi. A chytá se i dalších  lidí  jako novodobý mor. Je to mor…a nakažlivý.

Adam už vydává zvuky ze svého brlohu pokojíku, rány a dupání, tak půjdu opatrně zjistit, jaký je stav. Jestli mě vyžene nebo taky ne…

Otevírám dnes svůj Deník odpoledne. Samota se nakřápla prací a klienty. Ale nezapomněla na mě, má věrná kamarádka. Celý víkend mě očekává její smradlavá tlama. Manžel odjíždí na víkend s kolegy na nějaké lodičky. V mé samotě už není nikdo kromě syna. Rodina, příbuzní, nikdo. Já už tu pro nikoho odteď také nebudu, jen pro své klienty, práci, syna a manžela. A je to ujasněné aspoň.

I tak je to těžké si tohle všechno přiznat, že vás život stojí jen na vás a někdy je to tak těžké, že přemýšlím, co by se asi stalo, kdybych to vzdala? Ten pocit nemizí, i když ho můžu přebíjet čímkoli. Uvnitř se něco chvěje. Bolest. Nutí mě zabalit si věci a utíkat pryč od všeho. Od hnusných firem, rozmazelných dětí, manželů, lidí, kteří vás jen vyždímají jako hadr a když je potřebujete, nejsou tu nikdy pro vás, od nefungujících vztahů v rodině, kde se děje úplně  totéž. Já jsem se narodila, abych pomáhala druhým? Možná jo. Baví mě to odjakživa. A jsem ráda. Pomůže taky někdy někdo mně? Zastavím se u Boha… U Ježíše… Kde jsou, když je potřebuju, aby se mnou tady občas byli? Táta a syn. Někdy tu jsou, možná to ani nevím. Necítím už dlouho jejich přítomnost.

Samota dnes není tvůrčí, je zlá jako pohlcení…

Představuju si babičku ve osmdesáti letech, která nikoho nemá.., na co myslí?

Moje babička žila poo dědově smrti sama asi rok. Nejedla léky ani jídlo a jen seděla na židli a koukala do prázdna.

Někdy si vzpomenu na  babičku z Billy, kterou jsem před několika lety potkávala v Bille, s několika rohlíky , jabkem a máslem v košíčku a moc jsem ji chtěla říct, „jste sama“?“ Nechcete navštívit“? Ale babička by se chudák vyděsila, tak jsem ji dala občas  100 Kč a i z toho byla vždycky celá vykulená a od té doby si na ni občas ( třeba teď) vzpomenu, jestli ještě žije a není sama.

Představuju si zástupy opuštěných lidí, kteří někoho pořád dokola hledají, ale vás nevidí, protože jste ta, co pomáhá…

Představuju si lidi, kteří mají své fungující rodiny a blízké příbuzné a úplně cítím, jak je jim dobře a nechápou, že někdo stojí před vlakem a váhá.

Samota je tvůrčí nebo zabíjející, ale je tak těžké nepřeskočit z jedné strany do druhé.

Čas od času se při procházce zastavuju na kolejích, představuju  si, že zůstanu stát a nechám vlak jet dál a dál a dál…, blížící se zvuk kol, rytmické zvuky . A pak se v hlavě rozsvítí červené světlo SYN… a je konec představ… a poslušně spěchám do své samoty, do svého domku a života.

Deprese je vše, co se vymyká normálnosti. Normálnost se  ale dávno vytrácí. Nic není normální..Ok. Deprese není to, když vás samota  vyplaví a hodí kamkoli. To je jen realita. To je jen realita samoty. Bez iluzí sociálních sítí. Bez lajků. Bez přetvářky. Zkuste si vypnout mobily na týden, nechodit mezi lidi, co z vašeho já zbude a jestli zbude, jste silní a máte něco pevného uvnitř. Většina lidí to nezvládne. Proto všichni visí na různých typech sociálních sítí jako vlaštovky.

Dnes kašlu i na stříkátko a na zahradu. Nakonec je mi to fuk, úplně fuk, co s ní bude. Chcípne nebo přežije?Tak to máme podobné (ha ha). Proč se lidé tak bojí smrti? Co je na ní zlého? Já si ji přeju už řadu let, ale ona mě obchází obloukem. Zatím… Zrovna mi klient vypráví, jak se bojí, že umře při úzkosti… A platí si za to, že ho někdo uklidní a uchlácholí. Možná bych měla také někomu platit….

Za půl hodiny přijde paní, srdce mi buší a hlava třeští v migréně. Nasadím výraz profesionálky a půjdu za směšnou částku pomáhat… Dělám to ráda. Opravdu. Jen mi přijde, že řešit stále malé problémy  je takové divně nepatřičné. Nejde jim o život…. Nikomu nejde o život, trápí se často zbytečně a vyžívají se v tom. Jako by to potvrzovalo existenci. A oni zase tu mou. Dvojitý koloběh potvrzování.

Včera jsem četla v jakési celkem dobré knížce, že pokud máme práci jako potvrzení sama sebe, znamená to, že jsme sami sebe vůbec nepřijali. Kdo jsme bez našich povolání, sociálních a image masek, aut, bydlení, statusů a statutů, dětí, vnoučat a všeho dalšího? Jsme jen sami za sebe někdy?

Ráda bych popsala svůj pokus o očištění se v duchu Kristových přikázání: „kdo je tupen, bude šťastný“, což je opravdu volně vyloženo z Nového zákona.

Zkuste si představit, že vcházíte s igelitkou z Billy, na sobě staré džíny, obyčejné triko a levné sandály, bez makeupu a upravených vlasů – jen tak – do nějaké prodejny Hermés nebo Luis Vuitton v Pařížské ulici v Praze (stačilo mě to položit i v normálním oblečení, šílená snobárna pro ty, co si potvrzují svou existenci drahými věcmi). Ok, tak máte představu? A teď, co se asi stane, když takto postrojení otevřete dveře luxusního butiku? Pokud vás tam tedy vůbec vpustí. Mělo by se stát to, že budete úplně neviditelní, budou vás přehlížet (tedy „tupit“), budete nejdříve skutečně a reálně potupeni a pokud neutečete hned, dostane vás to do stavu vnitřní svobody. Opravdové existence bez slupek sociálních berliček. Vyzkoušeno. Funguje to. Je to opravdu pro otrlé, ale to uvědomění za to stojí.

O víkendu má přijít cizí muž z facebooku do mé samoty… Pustím ho tam? Proč ne? Nemám důvod ho nepustit, když bude mít zájem, abych nebyla sama. Půjdem tancovat? Nebo se večer projít po Praze? Moc tomu nevěřím, ale když bude chtít, půjdu…

Víkend probíhá i se samotou kupodivu dobře a cizího muže jsem do ní nepustila. Jako vždy. Bylo mi ho líto, ale nešlo to. Prostě nešlo. Samotu prožívám v pohodě a je mi v ní i celkem dobře. Asi hlavně proto, že syn vylezl z pokojíku a pobíhá po zahradě nebo kreslí. Tak to bylo dřív… Tak je to v pořádku…

Víkend se přehoupl do neděle. Moc rychle. Užili jsem si jeden druhého a na další už nezbyl čas. Syn a máma, skoro jako dřív. Když jsme chodili na večerní a noční procházky. Chodím na ně občas sama. A čas od času se něco malého i vrátí zpátky…

Deník samoty se posunul do deníku nesamoty. I bez lidí. Stačí přijmout samotu a pozorovat hemžení kolem. Jsem částí hemžení, když ho  pozoruji. Jsem částí děje a facebook nedokážu škrtnout, vymazat, odstranit, vygumovat, jsem jeho částí… A v klidu to přijímám, ok, dnes se tak komunikuje. Není to tedy samota?

Jednou jsme hráli s klienty hru, kdy se cítili nejvíc osamělí. Vyhrál to jeden pán, který se doma na týden zavřel a nejedl a vůbec nevycházel. Měl všeho dost. Měl lidí dost. Do práce poslal smsku a nikdo ho celý týden nesháněl. Přežil to, i když si prožil velkou krizi a prý mu to pomohlo. Já pamatuji samotu, která lezla do kostí. Neměla jsem tehdy žádný mobil ani facebook. Ležela jsem nemocná na koleji, okno otevřené do mrazu, aby horečka v krku nepálila a viděla hvězdy z postele. Dýchala jsem mrazivý vzduch a páru z výdechů. Nikde nikdo. Víkend. Ticho  absolutní. Studenti  u rodičů v teple a celá kolej byla prázdná. A já kouřila (fakt jsem tehdy kouřila) cigaretu a četla  Hrabala – jeho Příliš hlučnou samotu a sama jsem už nebyla. Ani v horečce, ani v mrazu. Mráz angínu nakonec asi vyléčil a druhý den jsem se štrachala  domů na autobus do Mostu s dobrým pocitem. Nejsem sama. Někam jedu.

Aspergerům prý samota nevadí. Vidím to u syna, který je asperger a je rád sám. Aspergeři a kočky jsou moc milí samotáři a já jim rozumím. Rádi vás pozvou, rádi se potkají s vaším světem a pak šup do své samoty. Krásně tiché a plné všeho.

Asi jsme aspergeři všichni.

Dnes je mi moc dobře v té krátké samotě, je svobodná. Můžu dělat cokoliv. Třeba teď hned vyrazit někam autem a jet a jet, dokud se neunavím. Zahltit se tmou a tichem malých silnic. To jste nikdy nezkusili? Je to skvělá terapie. Jeďte kam to půjde, vnímejte každý zvuk a detail noci s otevřeným okénkem, ve dne to není to pravé. Zastavte a poslouchejte. Není to nádhera? Možná pak nebudete umět trefit zpátky jako já a často vás to zdrží i docela dlouho, ale i tak to stojí za to. Vědomí si cestuje, hlava se vyprázdní tmou a tichem… a rytmem jízdy. Taky si můžu dojet k Andělu a dát si čaj někde v kavárně s lidmi. Budou hluční a já se ráda vrátím do ticha. Půjdu se projít kolem Vltavy, ani tam není nikdo sám. Asi jde o to se samotu učit jako vztah. A jde to. Umím si představit i samotu někde na chalupě u lesa. Kdybych na ni měla peníze, koupila bych si chalupu a šup do ticha… Teď už to vím. Proč se tolik bojíme samoty? Ženy se v pětačtyřiceti, osmačtyřiceti seznamují na webseznamkách a muži úplně stejně…, aby zjistili, že to stejně nejde jako ve dvaceti nebo třiceti? Bojí se samoty.

Moc a moc hodin, tělo už vyžaduje spánek, udělám svých padesát dřepů, nezdravých na noc a zavřu počítač .Půjdu sama spát.

Víkend je už nedělí a i když mi nikdo nevolal a jen málo psal (kromě známého z facebooku), sama jsem se necítila. Dobrou noc.

Svůj názor na samotu jsem si vytvořila. Je obojaká. Dobrá i špatná. Dá se v ní pracovat, meditovat, pozorovat, vnímat, ale emoce se zasunou někam dovnitř do úložny a mysl se brání být sama a hledá různé metody, jak se obelstít. Být s někým v kontaktu, nesedět doma. Proto je plný facebook. Proto se chodí víc a víc běhat a cvičit… Chybí prazákladní pocit lidské sounáležitosti.

Tři dny o samotě je málo, ale stačilo to k nějakému poznání. Na procházce si všímám lidí, často se drží za ruce i senioři, nejen dvacetiletí a to je to, co by chybělo nejvíc v samotě bez fyzické blízké osoby… Obejmutí, ruka, zájem .

Samota sociální také není zrovna chuťovka k slupnutí. My, co se lišíme čímkoliv, zůstáváme osamocení. Ale zvykneme si. Dnes byla večerní procházka fajn a vůbec mě nenapadalo postát na kolejích s tou představou rytmického zvuku kol, no vždyť víte. Samota je zvláštní stav, kdy s nikým nic nesdílíte, ani když jste ve dvou nebo ve třech, čtyřech…

Pozoruju seniory, kteří se baví v kavárnách a ráda bych je oslovila. Co dělali v životě tak dobře, že mají i v pozdním věku přátele a scházejí se? Jak na to šli? Možná je to dar, který je vrozený jako nadání.

Ok. Jsem tedy samotář a taky jím zůstanu.., není to tak hrozné, je nás opravdu dost a třeba někdy vytvoříme nějaké sdružení samotářů. Budeme si sedět a mlčet, občas něco řeknem a zase budem sedět a poslouchat zvuky a myslet si na své… Ve spánku je samota. Tak dobrou noc. Je neděle a já jdu unavená spát do své samoty.

Zítra máme jet na výlet, s manželem, někam, aby mi vynahradil ty tři dny samoty. Tři dny mého pokusu být úplně sama.

Takže kompenzace tří dnů samoty?To by musely být roky, ha ha. Ale je to od něj hezké a možná se protne na chvíli něco a samota se vytratí… Nechám se překvapit..Překvapení se zvrtlo  jako vždy a výlet se odložil na někdy jindy. Spěchalo se do práce. Já nespěchám nikam. Opravdu jen já? Jediná na světě?