Ve formátu e-PUB je povídka ke stažení zde
Ve formátu PDF je povídka ke stažení zde
BYSNYSMEN, KTERÝ ZTRATIL SEBE
Mohl mít všechno, co si kdo přeje. Rodinu, lásku, klid, ale především lásku.
Mohl mít život v přírodě se zvířaty nebo ve městě se zajímavými koníčky a lidmi, mohl mít dobrý život kdekoliv. Ale on si ho nezvolil. Chtěl být byznysmen. Dobrovolně volil stres a výkon a miloval pocit důležitosti.
Žil pro svou firmu. Nerad ji opouštěl, byl nervózní, když byl někde mimo, a proto přestal raději jezdit i na dovolené. Co všechno by se mohlo stát, kdyby tam nebyl? Nemohl ji opouštět. Kupoval jí další a další pozemky, na které neměl a půjčoval si, ale miloval ji jako nikdy nikoho. Věnoval jí skoro všechen svůj čas a věřil, že se mu to jednou vrátí. Nic jiného už neznal.
Vytvořil si úplně novou rodinu – jeho „tým“! A měl pocit, že tohle je úžasný život. Stíhání a nestíhání, maily, stresy, faktury, vyřízené a nevyřízené objednávky, obdiv (alespoň se mu zdálo, že ho má) týmu. Prostě paráda. Tým mu samozřejmě lichotil, protože ho dobře platil a on je miloval až za hrob. Dýchal by pro ně, kdyby to potřebovali a namlouval si, že i oni pro něj – tedy pro firmu – také. Z čisté loajality. Z lásky. Pro ně a pro byznys s kovovými koly aut by udělal cokoliv. OPRAVDU COKOLIV.
Nervoval se, špatně spal, ráno už zapínal počítač, doma křičel nebo s nikým nemluvil a chtěl mít klid nebo se alespoň uvolnit křičením To mohl jen doma… Čím déle byl byznysmenem, tím méně měl na cokoliv čas… Na rodinu, na přátele, ty nakonec ani žádné už neměl. Neměl čas na koníčky, které proto taky neměl, neměl nic kromě svého pocitu, že je dobrý, nepostradatelný, nenahraditelný… a (to hlavně) důležitý. Král svého království, které ale nevzkvétalo. To byl opojný pocit štěstí, který by za nic nevyměnil. Nešlo ani tak o peníze, ale o ten krásný pocit jakoby lásky a potvrzení smyslu existence.
Byla ho škoda, protože jinak to byl vnímavý a bystrý muž a i umění a příroda mu nebyly dřív úplně cizí. Než se z něj stal „byznysmen“. Teď na to neměl nikdy čas. Na knížky, na hudbu, na přírodu, na nic.
Prošustroval tak přes dvacet let života a už mu ho moc nezbývalo. Nepřipouštěl si ani to, že je starý a v šedesáti plánoval, jak vydělá miliony peněz. Ale ty nepřicházely. Každým svým činem na světě si chtěl dokázat, že na to prostě má. Na co? To nikdo netušil, jen on sám. Po nějaké době už ani on sám to nejspíš netušil, protože rotoval ve spirále bez hlavy a paty, bez logiky, bez zastavení, bez jakéhokoliv smyslu, v samospádu. Spirála byznysu pro byznys a pro skvělý pocit. Adrenalin. Už zapomněl na hezké věci, neměl na ně čas. Byl buď v práci nebo musel něco jiného a byl z toho už tak vyřízený, že doma křičel na manželku nebo na dceru, protože napětí muselo ven a na nikoho jiného, než na ty nejbližší, kteří ho měli ještě rádi, křičet nemohl. Na ostatní – cizí lidi – se vždy usmíval a pomáhal jim a působil jako ten nejhodnější člověk na světě. Pro svůj „tým“ by se rozkouskoval a zase poskládal dohromady, aby jim i sobě dokázal, jak je pořád dobrý. A asi je doopravdy zvláštním způsobem miloval, protože patřili do jeho světa a byli s ním na jedné lodi, jak to cítil. Manželku milovat nemohl, protože do jeho světa nepatřila a i když se snažila, nakonec to vzdala a našla si jiný život. Měl ji sice rád, ale ona se ho snažila odpoutávat od jeho firmy a lákat ho na procházky, na koncerty, do přírody, číst nebo chodit do divadla a žít a dělat pro něj ne zcela smysluplné věci. Takže ji ztratil, aniž by si toho nějak zvlášť všiml. A i kdyby si toho všiml, bylo by mu to jedno. Nebyla částí jeho světa a byznysu. Ten mu sice už delší dobu moc nešel, přece jen byl už starý a unavený, nesportoval a léta se k tělu hlásila, ale o to víc se ke svému byznysu upínal jako ten pověstný tonoucí. Ztrácel i dceru, která tátu moc potřebovala, ale ten s ní byl tak málo, že nakonec to vzdala i ona. Brala zavděk každým okamžikem, který jí věnoval. Ne že by ho neměla ráda, jen už od něj nečekala normální věci, jaké normální tátové dělají.
Tak žil jako napružená nitka, nanicovatá, nervozní a nervující se nitka, a bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy ta nitka praskne. Nejdřív praskla nitka trpělivosti u jeho manželky – ta už ho nemilovala a nechtěla to už pokoušet stále dokola, chtěla žít s někým jiným. To mu nevadilo. Dal jí svobodu a její štěstí jí i přál. Nebyl to vůbec nepřejícný člověk.
Jak stárnul, zjišťoval, že už nezvládá plno věcí a byl ještě vynervovanější a protivnější, ale už nebylo na koho, protože manželka odešla žít s někým jiným a jemu zůstala čas od času jen dcera. I ta rostla a měla svůj život, do kterého věčně vynervovaný táta už nepatřil.
Ale ani to mu nevadilo, protože měl stále svou rodinu ve svém životním díle – ve firmě, která se sice tak tak držela nad vodou, ale o to víc ji miloval. Zatím to nevadilo ani jeho týmu, protože byl placený dobře a dával mu potřebnou iluzi lásky a loajality. Loajalita, to bylo slovo, které měl nejradši a často ho mazlivě převaloval na jazyku, když svůj tým s láskou pozoroval. A tak všem v jeho týmu velice dobře platil a stále ho rozšiřoval, aby měl dobrý pocit a také si říkal, že mu to jde a je podnikatel a že má svůj smysluplný život.
Stáří se ale hlásilo čím dál víc a nezastavilo se před tím, že touží být pořád velmi vytíženým podnikatelem, a vybíralo si tak svou daň. Jeho vzteklost a popudlivost, kterou si již nemohl vybíjet na nepřítomné manželce, teď pociťovali i lidé z jeho týmu a začali se častěji měnit a měnit, přicházeli noví, odcházeli staří a nepomáhaly už ani žádné teambuildingy, které si pořádaly namísto ročně už každý měsíc, aby alespoň něco z práce pro upadající firmu měli. Lidé z týmu samozřejmě vítali možnost se zdarma rozptýlit, najíst a pobavit se, ale nebylo to také všechno, takže i tak často odcházeli a noví přicházeli. Koho by bavilo prodávat zastaralá kola, která už málokdo chtěl a konkurence mladých a lepších je hbitě válcovala. Nebyla už žádná prestiž v takové firmě pracovat. Firma vydávala větší a větší peníze za další a další teambuildingy a věřila tomu, že je jejich „rodina“, jejich tým neopustí a vydělá konečně miliony, na které starý podnikatel stále čekal, aby mu potvrdily jeho existenci a zajistily stáří. Podnikatel nechápal, co se to kolem něj děje, proč už není ten úžasný a milovaný borec a proč se rodina týmu rozpadá??? Jinou už neměl, vsadil si jen na ni.. Tolik let na ni sázel! Nesměli mu utíkat! To nebylo fér!
Už nic jiného nedělal, než že seděl na své židli a řešil problémy své už jen silou vůle se držící firmy. Mladí a ambiciózní konkurenti rostli, množili se jako houby po podzimním dešti. Co měl chudák byznysmen dělat??? Nic jiného neuměl. Musel bojovat do posledního dechu. Bojoval každým dnem. Tvrdě.
Zůstával sám a ani si toho nevšiml. Tělo chátralo a ani toho si nevšiml.
Pak přišel první infarkt. Bolest na hrudi, úzkost, kterou nepřehlušil ibalginem, léky, dobrá nemocnice a za tři dny podepsal revers, protože tak dlouho, jak mu doporučovali lékaři, nemohl ve firmě chybě. Tři týdny. Absolutní nesmysl. Co by firma dělala?
A udělal dobře, vítali ho a byl zase na výsluní a tam, kde to miloval ze všeho na světě nejvíc. Srdce přece musí pookřát tam, kde to miluje.
Kupodivu ale jeho srdce nefungovalo tak, jak by mělo. A nepomáhala ani láska firmy. Cvičit nesměl už ani trochu a stejně by necvičil, předepsané procházky nedodržoval. S nikým neměl kam jít, pokud by nepočítalcestu s kolegy na oběd. Na procházky by stejně neměl s kým chodit a také tu nebyla manželka, která by ho na ně tahala jako dřív. Bral léky a občas ve firmě i přespal, aby toho zvládl druhý den ještě víc.. Nezvládal. Jen bezmoc a vztek se hromadily. A nevyřízené a nezvládnuté věci se hromadily. Hodně se toho hromadilo…
A jeho srdce řeklo podruhé dost a druhý infarkt už nepřechodil. Nezvládl by odejít z nemocnice, nemohl dýchat a začal prvně v životě cítit něco jako strach. Divný pocit. Samoty? Strachu? To neznal… Někomu by i zavolal, ale nebylo komu. Rodinu už neměl. Manželku nechtěl volat, teď, když konečně žila v klidu s někým jiným. A dcera? Ano, dcera jednou přišla, nezapomněla na něj. Jinak nebyl nikdo, kdo by ho utěšil, přinesl mu pyžamo a kartáček na zuby, něco dobrého, pohladil po ruce a měl o něj obavy.
Lékaři mu práci zakázali… Měl mít invalidní důchod a být doma v klidu. Neměl ale domov… Jak by mohl být v šedesáti třech letech doma? Vždyť byl na vrcholu. Musel toho ještě tolik dokázat a stihnout… Neměl ani na ten důchod ještě vyděláno, to vše plánoval až nakonec… Ne!! Do své firmy se prostě vrátí! Nikam jinam ani nemůže. Kam by šel a co by dělal???
Svět už neznal a neuměl žít jinak. Tam patří. Do své firmy. Narval se hrstmi léků a do firmy si nechal přivézt postel z prázdného domova. Dopravili mu ji do vzorkovny, kde byly i obrázky, které mu kdysi udělala z lásky manželka a on je z kanceláří vyhodil, protože lidem z týmu (tehdy jim ještě říkal kolegové) se nezdály, a tak je ukryl do vzorkovny, kde nebyly na očích. Teď na ně musel koukat jako za trest, fotografie na plátně, nenačinčané fotky začínající amatérky, kytičky, stromy a louky, kterými dřív opovrhoval, protože mu to řekla některá jeho marketingová odbornice, která tam už dávno nepracovala. Tak je vyřadil do vzorkovny. ŠUP! A teď ho ty obrazy budily a obklopovaly a on nechápal, co to vlastně cítí. Citům nikdy nerozuměl a považoval je za slabost. Ty ovrázky se nějak líbily svou prostotou a realitou. Byl jako v přírodě, kolem postele vykukovaly vzorky kol a montážních zařízení ke kolům, a mezi nimi něžně vyrůstaly květy, stromy, pole, hory a rybníky. Zvláštní surrealistická koláž.
Budil se pohledem na stromy na plátnech a konečně viděl zblízka strom jinak než při povinném zalévání zahrady u něj doma kdysi, než mu zahrada pochcípala… Možná se mu ten strom i líbil. Příroda. Klid.
Večer měl klid, když jeho tým odešel a on nechytal zrovna signál na provizorní televizi a nemohl usnout u filmu, jak to jindy dělával… Něco mu říkalo, že dnes je vše jinak a musí vidět živý strom… Měl to v hlavě jako švába.
Zkusil se vyštrachat ven. Musel pomalu, tělo bylo už zchátralé a pohyb mu dělal potíže. Nakonec se ven vyštrachal. A byly tam opravdu stromy a v dálce i pole a kopce. Ale byly moc daleko, protože okolí zastavěl nevzhlednými tesko krabicemi pro svůj sklad. Ani hvězdy by neviděl, i kdyby chtěl, protože si na střechu tesko stavby nechal namontovat obří svítící bilboard s logem své firmy. Přírodu kazí i jiní, proč by ji měl šetřit on? Byznys je byznys, ne krása, tím se řídil.
Ale nějak se mu to už z hlavy všechno vytrácelo a nic nefungovalo. Ani on… Plazil se dál a dál, ani nevěděl proč, snad aby se dotkl vzdáleného stromu? Aby zahlédl hvězdu, tam, kde nebe neosvětloval jeho vlastní bilboard?
Píchalo ho u srdce, léky si cpal do pusy po hrstech. Byl sám. Neviděl hvězdy, jen svítící logo své firmy. Bylo mu hůř čím dál víc. Komu měl volat? Dcera to nebrala. Plazil se dál a uplazil se jen kousek, ke stromu to nedokázal. Ten strom- proč ho tak přitahuje?? Chtěl volat manželce, ale také to nebrala…, možná už jeho číslo ani neměla v mobilu… Nechtěl to vzdát. Jako celý svůj život chtěl dokázat to, co si přál a doplazit se tam, kam chtěl, i když to bylo zbytečné. K tomu stromu, který se podobal něčemu, co znal z dřívějška, kdy ještě vnímal jiné věci .
Třeba by to ještě zvládl, upínal se ke stromu jako by ho měl zahránit. Sám to nechápal.
Další píchnutí a bolest ho ochromily. Nemohl dýchat. Nevzdá to… Bolest se přiblížila a nabila svou intenzitou celé pole kolem jeho svítící firmy. A pak se rozplynula a zmizela v pokojném tichu, když zahlédl strom úplně blizoučko. Tak blízko, že se ho mohl dotknout.
Ráno našel pracovník bezpečnostní agentury nehybné, divně pokroucené tělo na zemi, asi 200 metrů od objektu firmy, který agentura na alarmy spravovala. Tělo zkroucené do podivné polohy, ve skleněných očích zůstal výraz hrůzy a něčeho zvláštního… Možná strachu nebo úžasu… Pracovník agentury zavolal záchranku a záchranka pak pohřební službu.
Tým se trousil do práce jen liknavě, chodili tam už jen pro ty peníze, které jim platili štědře, noví lidé, kteří ho stěží znali a brali ho jako směšného podivného staříka, který žije sám ve vzorkovně a ráno se snaží řídit nějaké porady. Ale bylo jim ho líto, takhle dopadnout. Chudák, říkali si.
Na pohřeb mu někteří z bývalého týmu z piety a slušnosti přišli. Byl to přece slušný člověk, dříč a pro firmu nakonec i umřel, říkali si nahlas místo pohřebního proslovu (co si říkali doopravdy, nikdo nevěděl).
Dcera se opozdila, ale přišla také. Rakev zajela a zmizela za plentou.
Byl to rychlý a sterilní pohřeb, lidé stihli ještě oběd a plno dalších věcí… Nikdo nepřál soustrast. Nebyl tam nikdo, kdo by to udělal.
Uplynul čas a na podzim se objevil velký stroj a opuštěnou krabicovou stavbu se všemi podivnými sklady a logem začal bourat. Na jejím místě se měla stavět krásná nová prosklená a kovová budova pro pět set zaměstnanců. Nový majitel byl rád. Pro svou firmu žil…
