Sklenička eutanázie

SKLENIČKA EUTANÁZIE

Ráno vstala úplně zbytečně. Syn odmítl jít do školy, jako už mockrát. Vždy mu vše projde a ona se s ním nemůže v jeho věku prát. Bolest cítila uvnitř jako hlubokou tupou ránu, která se chapadly dostávala úplně všude.

Chapadlo u srdce, v hlavě, chapadlo na hrudi, chapadla se množila jako agresivní cizorodé houby a zasahovala celé tělo. Chapadla strachu a úzkosti. Paralyzovala každou snahu se jim bránit. Spánek byl přetržený a bolesti už neuteče. Budou se do ní až do dalšího spánku zarývat chapadla. Už je znala.

Syn spí, je poledne. Co bude za dva roky, až ukončí základní školu, do které chodí stejně jen tak napůl? Věděla, co bude – a už nebylo možné držet se nějaké naděje – bude se válet v pokojíku a ona mu tam bude nosit jídlo, aby vůbec jedl a bude mu tam uklízet, i když jí bude těch pár minut, kdy se jí podaří k němu vniknout, nadávat. Bude šílet, že není sám. Uteče do koupelny. V rychlosti mu uklidí to nejhorší, odnese talíře se zbytky jídla a snad i trochu zamete dříve hezkou podlahu. Někdy stačí otřít i od jídla zapatlaný stůl.

A tak to bude do konce života. Jejího. Jeho. S nikým jiným už nepočítá. Zázraky se nedějí. Je na to sama. Psychicky sama. Čím je starší ona i syn, tím je to těžší zvládat. Možná kdyby musel, vylezl by ven do světa? Kdo by ho dostal ven? Kromě ní? Ani škola už ne. Kašle na všechno. Jeho emoce jsou ploché, nikoho citově nepotřebuje.

Nepotřebuje ani ji.

Chapadla se zarývala hlouběji a nesnesitelněji. Už se to nedá vydržet. Teď! Udělá to teď. Už nebude čekat. Na nic.

Vzala si hezkou skleničku s rytými květinami. Kdysi si ji vybrala, když ji ještě zajímal design a podobné zbytečnosti. Léky na spaní si nechala napsat už dávno. Bylo těžké je vymačkat z plat a rozdrtit a rozpustit ve vodě. Polykání ale mohlo zradit. Hlavou se jí mihl jakýsi status z FB, kde se psalo o eutanázii.

Povídka pokračuje v E-booku, je ale potřeba získat heslo. Více zde.