Po životě

PO ŽIVOTĚ

Položila ruku na stránku, kde skončila naposledy. Stránka se rozevřela jakoby na ni čekala. A ona ji probudila k životu. Ve snu se jí zdálo skutečné to, co právě četla. Slyšela hlas, prolétla tunelem a blížila se ke světlu, které ji mělo pohltit a rozebrat na „duchovní „neurony. Bylo to příjemné a nerada se probouzela do nevlídné reality své svobodně zvolené single samoty.

Jak se začetla do transcendentálních textů o posmrtném životě, cítila úzkost.   S kým se tam setká? Nemá žádnou milující duši, jen kamarády a kolegy. S rodiči? Otce příliš neznala a s matkou tak nějak vycházely, ale že by byly blízké duše, které by si rozuměly, o tom nemohla být řeč.

Kniha jí dost nepříjemně připomněla, že nemá tu blízkou duši, o které se zde zmiňují na každé stránce. Četla i tak dál, kniha ji pohltila, přitom nikdy nebyla velká čtenářka a vystačila si s četbou do školy a pak s odbornou četbou a čas od času s nějakými ženskými romány na usnutí, dokud si i v nich nezačala uvědomovat svoji samotu, bezbarvost svého přesného života výkonné account manažerky nadnárodní společnosti. Tam byl její život v pořádku. Tam fungovala a existovala.

Knihu četla celý víkend. Pršelo a nikdo se jí neozval, nezavolal, nenapsal a samotné se jí do kina, ani jinam, nechtělo. Proč ji tak kniha tak přitahovala, sama nechápala. Nebyla křesťanka, budhistka ani ezoterička a takovými lidmi trochu opovrhovala. Že unikají od reality do umělých světů. S věkem se její život pozvolna měnil. Už neměla krátkodobé a dlouhodobé cíle jako dřív – postoupit na kariérním žebříčku, získat byt na hypotéku a možná i nějakého zajímavého chlapa. Ve svých třiceti pěti letech byla tam, kam se mohla dostat profesně nejvýš a už ji to ani  tak moc netěšilo. Byt si koupila  a zařídila před šesti lety. Tak se v něm snažila cítit jako doma. Muže, natož zajímavého, už cíleně hledat přestala. Atraktivní a zajímaví muži chtěli  mladé „modelky“ a barbíny a holčiny, aby jim rodily děti a čechraly ega nebo samostatné ženy pro volný vztah – sexuální vztah. I to si vyzkoušela. Takový sterilní a bezbolestný vztah s ženatým, který se po nasycení zase přimkl k ženě a rodině. Od té doby už nehledala. Kamarádky se nechávaly uměle oplodňovat a své děti svěřovaly pak chůvám. Neměla mateřské ambice ani necítila touhu po dítěti.

Četla celý víkend, kniha nebyla ezoterická, plná andělů, jak očekávala, ale naopak psaná realisticky s důkazy a vědeckými teoriemi. To ji upoutalo. Že by její sterilní život měl nějaký přesah nebo význam, že by dál pokračoval v nějaké jiné formě, že by nebylo tak úplně jedno, jak to tady dožije?

Kniha byla i tak magická. Nebo magnetická – přitahovala ji a lákalo ji otevírat stránky náhodně a začítat se namátkově do textu.

Přešel víkend a pracovní týden ji pohltil zase tak mechanicky jako dřív. Prezentace, školení, porady, obědy, rozhodování.. Pořád stejná rozhodování. Jen problémy se proměňovaly. Nadšení ubývalo. Návraty do dvou prázdných místností, kino s kolegy. Bez radosti. Posilovna. A víkend – vetšinou o samotě.

Našla si i terapeutku, ale pak sezení odvolala, protože měla divný pocit jakoby se za svůj život styděla.

Kniha ji pomáhala, pohlcovala, čekala na ni, lákala, volala ji, povzbuzovala a utěšovala. Četla dál. Pět set stran magnetického čtení. A když knihu dočetla, začala od začátku. Poprvé v životě se i „ulila“ z práce a nevyšla z bytu. Myšlenky se vracely samy  k dávno minulým pocitům a vzpomínkám. Zavolala i mámě, ale nebrala to – moc by  potřebovala někým mluvit. S kýmkoliv.

Den byl dlouhý jako býval vždy o svátcích a nevlídných víkendech, kdy  být sama nebylo příjemné.  Rychle se oblékla a bez úpravy zevnějšku vyšla ven. Venku je krásně a není tady sama. Maminky s dětmi se procházejí nebo si povídají na lavičkách. Za hodinu se začnou po ulicích trousit jako malé barevné želvičky děti z nedaleké školy, legračně malé s ohromnými batohy. Nikdy si jich nevšímala, vždy někam spěchala a měla cíl. Proč nemá taky jednu nebo dvě takové želvičky? Obejmuly by ji a daly pusu a šly by někam spolu a užívaly si den. Vypnula si mobil, aby jí nevolali z práce. Bylo jaro a teplo a měla chuť někam běžet, smát se, povídat si. S kýmkoliv. Seděla na lavičce a poslouchala zvuky města a dětí, nechala se zvuky uspávat a uklidňovat a cítila se součástí ulice, města, země. Její neklid se proměnil v pomalu proudící řeku pocitů.

Byl to den bez práce – plný hebkých a měkkých zvuků života. Nebyla sama.

Že není sama začala cítit pozvolna a pomalu. Ráno už neprožívala jako ten nejopuštěnější okamžik dne a nespěchala do práce, aby byla s někým. I v práci se cítila jinak než dřív. I když byla pořád odpovědná a pracovitá, možná se čas od času zasnila, podívala se skrz prosklené stěny na oblohu i dolů na město, těžko říct CO se změnilo, ale cítila To. Už nebyla tak moc sama. Už se nebudila v noci zpocená a s bušícím srdcem a hrůzou uvnitř hrudi. Kde se vzal její klid netušila, ale přijala ho a prožívala.

O víkendu navštěvovala čas od času i matku. Návštěvy se podobaly jedna druhé. Oběd, procházka, nákupy v nedalekém shopping centru. Matka se zastavovala u krámků, pobíhala kolem oblečení a kosmetiky a nutila ji,aby se toho účastnila také. Byla sobota a v obchodním centru se vznášel vydýchaný vzduch hluku, šílené hudby a odrazy všech zvuků narážely do skleněných skel a padaly dolů na hlavy nakupujících.

Hlava se jí točila, v uších jí šumělo, na skle viděla průsvitné šmouhy, pohybovaly se elegantně, tančily a  nad hlavami nakupujících se shlukovaly, jakoby je chránily. CO TO JE? Zešílela? Má halucinace? Klopýtala mezi lidmi k východu. Měla by navštívit už opravdu tu doporučenou psychoterapeutku.

Práce ji přestávala zajímat, mechanické věci zvládala, ale organizovat nebo pořádat semináře, porady, vyslechnout problémy lidí v týmu a reagovat na ně, to už bylo nad její síly.. Psychoterapie musí pomoct – nebo mám po práci, upínala se k ní jako k poslední naději. Psychoterapeutka jí trochu rozuměla a snažila se, ale něco vázlo, slovy se nedalo popsat, co přesně cítí, nebylo to v racionální rovině pochopitelné ani pro ni. Nakonec dostala nějaké instrukce, jak rozdýchat úzkost a panické záchvaty a recept na antidepresiva. Tak je „blázen“. Měla být doma a odpočívat.

Povídka pokračuje v E-booku, je ale potřeba získat heslo. Více zde.