Mlha

MLHA

Co jiného zbývalo než přijmout stav věcí? Nedalo se dělat nic. Venku se mlha usazovala na staré neudržované domy i na výstavní vily pražských zbohatlíků, kterých zrovna tady žilo dost. Klouzala svými cáry po zbytcích polí a začínajících stavenišť a zahalovala je tak jemně a esteticky do bílého nadýchaného chomáče, který se dostával snad škvírami i dovnitř domů a domovů. Cítila, jak ji mlha uzavírá před světem a dělá ho hezčí. Nereálný. Zastavený ve své aktivitě. Tak to měla ráda. Venku mlha a mrholení vytvářely kulisy nereálna a ona si mohla sednout a nechat svůj neklid rozpustit v mlze. Kdyby ho šlo rozpustit.

Ale on se vracel zase zpátky a pronikal ji do těla. Prostupoval myslí a usazoval se na dně podvědomí. Vzala do ruky něco a položila zase zpátky. Postavila si vodu na čaj a zapomněla na ni, dokud ji vyvařenou vodu nepřipomnělo pípání konvice. Ani čaj už neudělá? Musí se soustředit. Zakázat si vzpomínat. Ví,  co má dělat a stejně to nefunguje.
Je sama. Je tak sama, že kdyby si tady sedla a už nikdy nevyšla a nechala se zahalit mlhou, kdyby to šlo, úplně celá, nikdo by ji nehledal. Vlastně ani neexistovala. Nemůže existovat někdo, kdo pro nikoho nefunguje, nikdo ho nepostrádá, nečeká a nepočítá s ním nikdo doopravdy blízký.

Mlha houstla a zhasínala i poslední zbytky žlutých světel z okolní stavby a domů odnaproti. Takhle by to mělo zůstat, pomyslela si, každý ve své mlze a daleko. Tak, jak to je…..

Povídka pokračuje v E-booku, je ale potřeba získat heslo. Více zde.