MLHA
Nedalo se dělat nic. Venku se mlha usazovala na staré neudržované domy i na výstavní vily pražských zbohatlíků, kterých zrovna tady žilo dost. Klouzala svými cáry po zbytcích polí a začínajících stavenišť a zahalovala je tak jemně a esteticky do bílého nadýchaného chomáče, který se dostával snad škvírami i dovnitř domů a domovů. Cítila, jak ji mlha uzavírá před světem a dělá ho nereálný. Zastavený ve své aktivitě. Venku mlha a mrholení vytvářely kulisy nereálna a ona si mohla sednout a nechat svůj neklid rozpustit v mlze. Kdyby ho šlo rozpustit.
Ale on se vracel zpátky a pronikal do těla. Prostupoval myslí a usazoval se na dně podvědomí. Brala věci do ruky a pokládala je tam, kde byly. Postavila si vodu na čaj a zapomněla na ni, dokud ji vyvařenou vodu nepřipomnělo syčení konvice. Ani čaj už neudělá. Musí se soustředit. Zakázat si vzpomínat. Ví, co má dělat a stejně to nefunguje.
Je sama a kdyby si tady sedla a už nikdy nevyšla ven a nechala se zahalit mlhou plně celá, nikdo by ji nehledal. Vlastně ani neexistovala. Nemůže existovat někdo, kdo pro nikoho nefunguje, nikdo ho nepostrádá, nečeká a nepočítá s ním nikdo blízký.Mlha houstla a zhasínala i poslední zbytky žlutých světel z okolní stavby a domů odnaproti. Takhle by to mělo zůstat, pomyslela si, každý ve své mlze a daleko. Tak, jak to je…..
Povídka pokračuje v E-booku, je ale potřeba získat heslo. Více zde.