Kreativní palačinky (celá)

KREATIVNÍ PALAČINKY

Možná to začalo tím, že se rozhodla na všechno se vykašlat. Venku končil nevlídný a studený duben. Divný duben. Celou zimu se opravdu snažila nepropadat panice a pracovala na všem možném, rozdělávala kreativní nápady jako těsto na palačinky (které neumí), a pak pracně celou zimu dávala dohromady vše nové a další, co si vymyslela. Jako by to byla poslední záchrana před něčím, co ji strašilo, co jí už dýchalo na krk a před čím se snažila pořád utíkat.

Proto už několik let malovala, vytvářela návrhy interiérů, fotila a malovala na fotografie, navrhovala designové šperky a každou chvíli ji napadaly nové věci, které se snažila realizovat. Každý den se poctivě snažila vyplnit něčím smysluplným. Poctivě dřela. Až do dubna.

Dnes večer ji opět bolely oči, jako vždy po usilovné kreativní práci, ze které čas od času vydělala pár stokorun nebo i trochu víc. I tak ji to bavilo. Do dnešního večera. Zítra už jen vstane, vypraví dceru do školy a … A co? Už nic nového doma nevymyslí.

Všechno to nabralo divný směr, když si manžel pořídil pro svůj podnik na dluh velký objekt, kam umístil miliony kovových skříní, rozšířil svůj malý milý podnik na velký a zadlužený podnik, zvýšil počet zaměstnanců ze čtyř na dvacet nebo třicet (těžko říct, už se v tom neorientovala, byl to jen jeho svět) a rozšiřoval se dál. Koupil si pozemek, na něm postavil sklad a tak stále dokola. Samozřejmě jí to neříkal, vše se dozvídala jako poslední a jen tak mezi slovy. Vytvářel si svůj svět. Asi aby také cítil smysl. Neměl víc peněz, jen víc práce a méně energie a radosti. Podnik vydělával tak akorát, aby existoval a na celkem normální živobytí. Koupit si místnost na své kreativní podnikání ani na jiné věci nemohla. Na to peníze nebyly. Ani na tu nejmenší místnůstku. Zůstávala se všemi svými kreativními aktivitami tedy doma. Jen doma a na počítači měla svůj prostor a život. Myš s vymezenou mini ohrádkou na hraní. Nic víc nemohla, a i kdyby si stokrát věřila, peníze prostě neměla. Tak zůstávala doma a tvořila, aby mohla žít. Jako bílá myška, když si hraje v kolotoči.

Byl to dubnový večer, nevlídný a studený, kdy si to uvědomila. JE TO NA NIC. Požírá drobečky, které jí spadnou ze stolu. Prolézá skulinami kreativních kolotočů, ale má to stejný smysl, jako když si myš v kolotoči myslí, že utíká a točí se pořád dokola. Točila se dlouho a snažila se z něj nevypadnout. Věřit tomu, že se opravdu točí. Ten den tomu přestala věřit.

Dotočila se.

Divné jaro, teploty lítaly nahoru a dolů jako na teploměru nemocného. Holky chodily v mini v březnu jako před rokem její kamarád. A skoro v květnu padal sníh. Možná za to mohlo i počasí.

Nové květy, lístky stromů, poupata, ptáci, kteří už dávno přilétli a někdy na ně i sněžilo – to vše dávalo ještě smysl. Svět šílel i na jaře dál, výbuchy sebevražedných atentátníků, strach, aféry, divné volby divných prezidentů se staly novým trendem. Málokdo četl. Lidé žili na facebooku a youtubu. Také se na jaře objevila hra, která nutila děti, aby se zabily. Bylo možné se ještě něčemu divit? Nutit děti zabíjet se? Ta hra prý nutila teenagery, aby se sami podle pokynů nakonec zabili. Modrá velryba. Nahoru a dolů se věci obracely jako palačinky. Občas spadla některá na zem. Jako by i svět dával najevo „kašlu na to“.

Byl tam už dlouho – na jaře si ten pocit uvědomila zřetelně a jasně „kašlu na to“.

Taky mohla vyjít ven a křičet to všude až do ochraptění, ale kdo by si toho všiml. KAŠLU NA TO! Mohla COKOLI a nikdo by to ani nezaznamenal. Její dny neměly řád, pokud si ho sama netvořila a nikdo nevěděl a nesledoval, co dělá a co nedělá. Nikdo se na to neptal. Mohla celé dny spát nebo chodit s kýmkoliv kamkoliv…

Její spořádaná duše nikdy svoji absurdní svobodu nezneužívala. Přelévala palačinky a tvořila těsto – z jedné činnosti  přecházela do druhé a doufala, že to bude dobré, že to má SMYSL – dokud se jí v hlavě nesepnulo ono STOP.

A co bude dělat? Jak bude to STOP vypadat? Může utéct, může odejít, může si lehnout si do postele a přivolat si tím depresi nebo může čekat a jen tak být… Večery se odvíjely stejně jako dny. Kilometry filmů zhlédnutých s manželem. Těžko už rozlišit jeden od druhého.

Mohla by to tady zabalit úplně, jenže má dceru teenagerku a ta její oporu ještě trochu potřebuje. Dcera se vrátila ze školy zpruzelá jako vždy, ale kupodivu se nezavřela do pokoje, ale chvíli si i povídaly. A tím to všechno začalo „Mami, proč nezkusíš číst své věci na youtube?“

„Ale to snad dělají jen teenageři, ne?“ „Může to dělat kdokoli, a nikdo nemusí vědět, že jsi to zrovna ty, ne?“ vyřešila celou záležitost dcera a zavřela dveře teenagerského pokoje.

Myšlenka to nebyla tak úplně nemožná, nakonec, co tím může ztratit? Sebeúctu nebo pověst? To už neřešila, ve svém věku jí bylo celkem jedno, co řekou jiní… šlo jen o ten smysl. Smysl být tady a žít.

Protože už nemohla nic ztratit, podařilo se jí zřídit si kanál na youtube a přečetla první ukázky svých povídek.. V záplavě všelijakých nesmyslů o všem možném i nemožném se musela ztratit. Co ti lidé hledají? Předvádějí se, napodobují se, „hejtují “, píšou  deníky o miminkách nebo o o tom, jak se malovat… Jako když se vezmou barvy a místo obrazu se namíchají nepochopitelné obrazce a šmouhy přes sebe. Šílenost.

Dcera trávila na youtubu opravdu hodně času, tajně se toužila stát slavnou a měla i své idoly. Ale ona? Ona je matka, žena, má určitý věk a vzdělání – přece se nevrhne za každou cenu někam, kam nepatří? Ale i tak jí to nedalo a zkusila nahrát několik technicky velmi špatných videí. Nikdo jí veřejně nenapadal, nenadával, takže se  vlastně nic nestalo. Byla to další kreativní palačinka, která se rozplácla na zem a nikdo se ji nesnažil ani seškrábat.

Dny se odvíjely jako nitě na levném oblečení…od ničeho k ničemu, bez šmrncu a lesku. I když jinak se lesklo kdeco – auta, laky na nehty, výlohy, služby, stránky i eshopy. Leskly se i zahrady načinčané vedle výškových budov.

Dál pokračovala ve svých činnostech, aby se neutopila v nesmyslnosti prázdných dní. Prázdných dní bez lidí a bez skutečného významu. Ano, a to říkám otevřeně – v prázdnotě. Virtuální prázdnotě bez lidí jako zákazníků na e-shopu. Bez lidí na různých virtuálních serverech. Tam byla oceňovaná.

Odvíjela další a další dny, dcera dospívala a byla samostatnější víc a víc. Potřeboval  ji někdo skutečný? Dny přecházely v noci a noci v rána úplně nepostřehnutelně a rána byla těžká jako břemena nespokojených životů. Chyběly kořeny a pořádné, pevné ukotvení v hlubších, spodních vodách, dny se odvíjely jen po povrchu a to ji nutilo utíkat. Před politikou, před životem na okraji Prahy, kde se měnila pole a příroda v kovové vysoké budovy bez duše a bytové domy pro další cizince a nebo spekulanty.. Chyběla jí opravdovost. Podstata .

Palačinky jí ubraly sílu a díky nim viděla věci ještě jinak než dříve. Už nechtěla tvořit a unikat, chtěla spočinout, sednout si na starou nenablýskanou lavičku pod starý poctivý strom a cítit klid a své spojení s něčím prazákladním.

To hledala místo kreativních palačinek. Nemusela být úspěšná ani slavná, jako chtěla být její dcera. Nemusela už nic tvořit. To si uvědomila jednou při staroznámé cestě ke klášteru, kudy chodila jako dítě s babičkou, pak s přítelem a pak s manželem a s dcerou. Tohle potřebuje. Kořeny. Vzpomínky. Klid. Radost. Spojení s něčím skutečným a věčným. V lese ji stromy tvořily plátna a na loukách viděla mistrovská díla, která už neměla chuť fotit ani malovat. Také si po letech kreativního úsilí uvědomila, že nevnímala svět kolem sebe, že ho brala jako nástroj. Jako kreativní palačinku.

Zdědila dům po babičce. Rodiče už byli staří a zůstávali doma v Praze. Manžel sám nevěděl, jestli svoji firmu prodá nebo nechá za sebe někoho zastupovat. Musela se rozhodnout sama. Poprvé po dlouhé době jen sama za sebe se vší odpovědností! Bude dál hledat a tvořit, unavená ze všech možných displejů (ke každé tvorbě dnes potřebuje počítač, mobil, wifi) nebo zůstane v blízkosti louky a lesa …

Její kořeny byly tam a jiné neměla. Byla unavená. Chtěla cítit vítr, slyšet ovci nebo kozu, v noci poslouchat ticho a v létě se dívat na tmavou oblohu bez světelného smogu jako na plátno minimalismu.

Rozhodla se. Koupila si ovečku a dvě kočičky ji daroval soused chalupář. Možná by se mohla rozdvojit a žít i ten druhý život s nablýskaným autem (vždy měla auta trochu špinavá) a facelifty a oceněním umělkyně. To zapomněla doplnit. Její kreativní palačinky se před pár roky povedly a získala jakousi prestiž v uměleckém světě. Prchavý okamžik.. Malé nadechnutí.. Už nechtěla dál unikat před světem ke kreativním úspěchům. Ale k ovci a kočkám si pořídila i úplně malý malířský stojan a plátna. Pak už jen čekala na manžela, až se i on se nasytí. Třeba přijde za ní k lesu. Do ticha a ke kořenům.