Deník samoty

DENÍK SAMOTY

Snažím se spát co nejdéle, aby den nebyl tak dlouhý, aby ještě nezačal.

Nedá se otevřu oči, budí mě horko, esemesky a hluk nedaleké stavby. Esemesky neznámých virtuálních lidí, kterých je tím víc, čím je i samota větší a nenasytnější.

Manžel odešel do práce. Má kam odejít, s kým mluvit. Má svůj smysl v regálech a v kovových skříních pro kanceláře. Nebo jde o to, že si něčím naplňuje život, který by ho  jinak také nebavil. Jak třeba syn, který v pubertě nevylézá z pokoje… nebo já, která po něm chci procházky nebo někam jít… V práci má smysl (člověk ho může vidět v čemkoliv, i v regálech), lidi jako podřízené i kamarády, dokonalá symbióza. Dobře zařízené.

Snažím se poctivě každý den nepropadat prázdnotě a nicotě, která na mě od rána otevírá smradlavou tlamu. Kdybych jednou podlehla, už se těžko budu hrabat zpátky, takže dělám, co se dá a co má náznak smyslu. Cokoli.

Ráno. Kočky už snídaly, takže někam zmizely, nevděčnice, ale malá černá porušila samotu. Za chvíli se ráno přehoupne v poledne. Pouštím stříkátko na zahradě a donutím se dělat dřepy, ale stejně končím u zmrzliny a facebooku. Jako kdyby z něj přicházela naděje. Jsou tam lidi, povídají si, iluze. Pohlcuje ale samotu, to umí dobře, virtuální svět a skutečná samota s iluzí, že nejsem sama. Stačí dát lehce naaranžovanou fotku a dostanu lajky od neznámých mužů. Není to krize středních let, jak si myslí manžel, je to samota. Komunikuju s lidmi , které neznám a existuju.. dostávám lajky, takže vím, že existuju a ještě když se líbím – to už je tak nějak bonus  navíc (haha). A vím, že to tak nedělám jen já, že už od rána je na sociálních sítích plno lidí a možná se podvědomě zbavují samoty. Proč by tam jinak byli? I reální přátelé se tam přemístili, na návštěvy už nechodí, takže co dělat jiného? Napadlo mě to ráno, když samotu rozčísla jen ta malá černá kočka, (za to jí dík), že nejsem jediná a zkusím si psát svůj deník samoty. Jen tak neumělecky zachycovat pocity jako v dokumentu.

Jde to, pomáhá to… Možná to někdo cítí podobně.

Povídka pokračuje v E-booku, je ale potřeba získat heslo. Více zde.