Bysnysmen, který ztratil sebe

BYSNYSMEN, KTERÝ ZTRATIL SEBE

Mohl mít všechno, co si kdo přeje. Rodinu, lásku, klid, ale především  lásku.

Mohl mít život v přírodě se zvířaty nebo ve městě se zajímavými koníčky a lidmi, mohl mít dobrý život kdekoliv. Ale on si ho nezvolil. Chtěl být byznysmen. Dobrovolně volil stres a výkon a miloval pocit důležitosti.

Žil pro svou firmu. Nerad ji opouštěl, byl nervózní, když byl někde mimo, a proto přestal raději jezdit i na dovolené. Co všechno by se mohlo stát, kdyby tam nebyl? Nemohl ji opouštět. Kupoval jí další a další pozemky, na které neměl a půjčoval si, ale miloval ji jako nikdy nikoho. Věnoval  jí skoro všechen svůj čas a věřil, že se mu to jednou vrátí. Nic jiného už neznal.

Vytvořil si úplně novou rodinu – jeho „tým“! A měl pocit, že tohle je úžasný život. Stíhání a nestíhání, maily, stresy, faktury, vyřízené a nevyřízené objednávky, obdiv (alespoň se mu zdálo, že ho má) týmu. Prostě paráda. Tým mu samozřejmě lichotil, protože ho dobře platil a on je miloval až za hrob. Dýchal by pro ně, kdyby to potřebovali a namlouval si, že i oni pro něj – tedy pro firmu – také. Z čisté loajality. Z lásky. Pro ně a pro byznys s kovovými koly aut by udělal cokoliv. OPRAVDU COKOLIV.

Nervoval se, špatně spal, ráno už zapínal počítač, doma křičel nebo s nikým nemluvil a chtěl mít klid nebo se alespoň uvolnit křičením To mohl jen doma… Čím déle byl byznysmenem, tím méně měl na cokoliv čas… Na rodinu, na přátele, ty nakonec ani žádné už neměl. Neměl čas na koníčky, které proto taky neměl, neměl nic kromě svého pocitu, že je dobrý, nepostradatelný, nenahraditelný… a (to hlavně) důležitý. Král svého království, které ale nevzkvétalo. To byl opojný pocit štěstí, který by za nic nevyměnil. Nešlo ani tak o peníze, ale o ten krásný pocit jakoby lásky a potvrzení smyslu existence.

Byla ho škoda, protože jinak to byl vnímavý a bystrý muž a i umění a příroda mu nebyly dřív úplně cizí. Než se z něj stal „byznysmen“. Teď na to neměl nikdy čas. Na knížky, na hudbu, na přírodu, na nic.

Prošustroval tak přes dvacet let života a už mu ho moc nezbývalo. Nepřipouštěl si ani to, že je starý a v šedesáti plánoval, jak vydělá miliony peněz. Ale ty nepřicházely. Každým svým činem na světě si chtěl dokázat, že na to prostě má. Na co? To nikdo netušil, jen on sám. Po nějaké době už ani on sám to nejspíš netušil, protože rotoval ve spirále bez hlavy a paty, bez logiky, bez zastavení, bez jakéhokoliv smyslu, v samospádu. Spirála byznysu pro byznys a pro skvělý pocit. Adrenalin. Už zapomněl na hezké věci, neměl na ně čas. Byl buď v práci nebo musel něco jiného a byl z toho už tak vyřízený, že doma křičel na manželku nebo na dceru,  protože napětí muselo ven a na nikoho jiného, než na ty nejbližší, kteří ho měli ještě rádi, křičet nemohl. Na ostatní – cizí lidi – se vždy usmíval a pomáhal jim a působil jako ten nejhodnější člověk na světě. Pro svůj „tým“ by se rozkouskoval a zase poskládal dohromady, aby jim i sobě dokázal, jak je pořád dobrý. A asi je doopravdy zvláštním způsobem miloval, protože patřili do jeho světa a byli s ním na jedné lodi, jak to cítil. Manželku milovat nemohl, protože do jeho světa nepatřila a i když se snažila, nakonec to vzdala a našla si jiný život. Měl ji sice rád, ale ona se ho snažila odpoutávat od jeho firmy a lákat ho na procházky, na koncerty, do přírody, číst nebo chodit do divadla a žít a dělat pro něj ne zcela smysluplné věci. Takže ji ztratil, aniž by si toho nějak zvlášť všiml. A i kdyby si toho všiml, bylo by mu to jedno. Nebyla částí jeho světa a byznysu. Ten mu sice už delší dobu moc nešel, přece jen byl  už starý a unavený, nesportoval a léta se k tělu hlásila, ale o to víc se ke svému byznysu upínal jako ten pověstný tonoucí. Ztrácel i dceru, která tátu moc potřebovala, ale ten s ní byl tak málo, že nakonec to vzdala i ona. Brala zavděk každým okamžikem, který jí věnoval. Ne že by ho neměla ráda, jen už od něj nečekala normální věci, jaké normální tátové dělají.

Tak žil jako napružená nitka, nanicovatá, nervozní a nervující se nitka, a bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy ta nitka praskne. Nejdřív praskla nitka trpělivosti u jeho manželky – ta už ho nemilovala a nechtěla to už pokoušet stále dokola, chtěla žít s někým jiným. To mu nevadilo. Dal  jí svobodu a její štěstí jí i přál. Nebyl to vůbec nepřejícný člověk.

Jak stárnul, zjišťoval, že už nezvládá plno věcí a byl ještě vynervovanější a protivnější, ale už nebylo na koho, protože manželka odešla žít s někým jiným a jemu zůstala čas od času jen dcera. I ta rostla a  měla svůj život, do kterého věčně vynervovaný táta už nepatřil.

Ale ani to mu nevadilo, protože měl stále svou rodinu ve svém životním díle – ve firmě, která se sice tak tak držela nad vodou, ale o to víc ji miloval. Zatím to nevadilo ani jeho týmu, protože byl placený dobře a dával mu potřebnou iluzi lásky a loajality. Loajalita, to bylo slovo, které měl nejradši a často ho mazlivě převaloval na jazyku, když svůj tým s láskou pozoroval. A tak všem v jeho týmu velice dobře platil a stále ho rozšiřoval, aby měl dobrý pocit a také si říkal, že mu to jde a je podnikatel a že má svůj smysluplný život.

Stáří se ale hlásilo čím dál víc a nezastavilo se před tím, že touží být pořád velmi vytíženým podnikatelem, a vybíralo si tak svou daň. Jeho vzteklost a popudlivost, kterou si již nemohl vybíjet na nepřítomné manželce, teď pociťovali i lidé z jeho týmu a začali se častěji měnit a měnit, přicházeli noví, odcházeli staří a nepomáhaly už ani žádné teambuildingy, které si pořádaly namísto ročně už každý měsíc, aby alespoň něco z práce pro upadající firmu měli. Lidé z týmu samozřejmě vítali možnost se zdarma rozptýlit, najíst a pobavit se, ale nebylo to také všechno, takže i tak často odcházeli a noví přicházeli. Koho by bavilo prodávat zastaralá kola, která už málokdo chtěl a konkurence mladých a lepších je hbitě válcovala. Nebyla už žádná prestiž v takové firmě pracovat. Firma vydávala větší a větší peníze za další a další teambuildingy a věřila tomu, že je jejich „rodina“, jejich tým neopustí a vydělá konečně miliony, na které starý podnikatel stále čekal, aby mu potvrdily jeho existenci a zajistily stáří. Podnikatel nechápal, co se to kolem něj děje, proč už není ten úžasný a milovaný borec a proč se rodina týmu rozpadá??? Jinou už neměl, vsadil si jen na ni.. Tolik let na ni sázel! Nesměli mu utíkat! To nebylo fér!

Už nic jiného nedělal, než že seděl na své židli a řešil problémy své už jen silou vůle se držící firmy. Mladí a ambiciózní konkurenti rostli, množili se jako houby po podzimním dešti. Co měl chudák byznysmen dělat??? Nic jiného neuměl. Musel bojovat do posledního dechu. Bojoval každým dnem. Tvrdě.

Zůstával sám a ani si toho nevšiml. Tělo chátralo a ani toho si nevšiml.

Pak přišel první infarkt. Bolest na hrudi, úzkost, kterou nepřehlušil ibalginem, léky, dobrá nemocnice a za tři dny podepsal revers, protože tak dlouho, jak mu doporučovali lékaři, nemohl ve firmě chybě. Tři týdny. Absolutní nesmysl.

Povídka pokračuje v E-booku, je ale potřeba získat heslo. Více zde.