Povídky

Povídky nejen o samotě

Potkají se ti, co je prožívají?
Setkají se jejich „samoty“?
Přestanou být sami? Změní svůj život?

  • e-book zatím obsahuje 18 příběhových povídek – Sup, Kreativní palačinky,  Po životě, Krabička poslední záchrany, Manažer a bohyně, Ve spojení, Cizí přítomnost, Nymfomanka, Joely, Anglická promenáda, Frigiďáci, Ve světle hvězd, Bosorka, Deník samoty, Byznysmen, který ztratil sebe, Banží žamping, Sklenička eutanázie, Mlha …
  • další povídky postupně přidávám podle inspirace, času a potřebné dávky kreativity
  • zde naleznete kromě několika málo výjimek jen úryvky – za 100 Kč si pak můžete koupit heslo pro neomezený přístup ke všem mým textům

  • povídky čerpám nejen ze své terapeutické praxe, některé jsou inspirovány skutečnými příběhy, jiné jsou zcela smyšlené
  • žádné postavy a příběhy nezachycují nikoho konkrétního, veškerá podobnost se skutečnými lidmi je zcela náhodná
  • povídky jsou převážně o nejrůznějších typech lidí a jejich problémech – o vztazích, samotě a naději, ale někdy také beznaději související se stylem dnešního života
  • některé se zabývají vážnými aktuálními tématy (Anglická promenáda), jiné jsou hravé a erotické (Nymfomanka, Manažer a bohyně), jiné i smutné, v některých  hrdinové balancují skoro nad propastí, ale vždy zůstává naděje …
  • k povídkám jsem přiřadila i dosud nikde nepublikovanou poezii
  • texty jsou doplněny autorskými fotografiemi (nejen z výstav)
  • veškerý obsah stránek je chráněn autorským zákonem a žádná jeho část nesmí být kopírována či jinak dál šířena bez souhlasu autora

Nakladatelství JK, IČO 71548327, Praha 5


Níže se pod názvem povídky skrývá povídka buď celá, anebo (většinou) jen její část pro vaši hrubou představu o čem povídka je. Celou povídku si pak můžete přečíst po zakoupení hesla. To získáte podle návodu zde.


  1. SUP
  2. ANGLICKÁ PROMENÁDA
  3. VE SPOJENÍ (celá)
  4. VE SVĚTLE HVĚZD (celá)
  5. PO ŽIVOTĚ
  6. CIZÍ PŘÍTOMNOST
  7. MANAŽER A BOHYNĚ
  8. JOELY
  9. NYMFOMANKA
  10. KREATIVNÍ PALAČINKY (celá)
  11. FRIGIĎÁCI
  12. KRABIČKA POSLEDNÍ ZÁCHRANY
  13. BOSORKA
  14. DENÍK SAMOTY
  15. BYSNYSMEN, KTERÝ ZTRATIL SEBE
  16. BANŽÍ ŽAMPING
  17. SKLENIČKA EUTANÁZIE
  18. MLHA

Z BLOGŮ  K? (Text  je přiřazen k tématu týdne „Nejdůležitější otázka“ na Blog.cz a na Svobodném blogu)
Kdo jsi? Kdo jsi? Kdo jsi?
Rozhodla jsem se zmizet, vypařit, prostě utéct pryč, daleko a daleko. Ale kam? Proč ne třeba do zdivočelé země lužických hor, kam mě i syna vzal manžel kdysi na dovolenou. Mohla bych zalézt do skulin ve skalách nebo si zcela realisticky koupit malý domek a tradá.., sbohem Praho! Proč bych nemohla?
Už tak mi mizí klienti na vesnice a do exotických zemí. Mohla bych opravdu zmizet ve středním věku? Lákavá představa. Někde jsem nedávno četla, že je to nový trend , že „mizí i ženy“, nejen muži, jak tomu vždycky bývalo.
Co tedy zmizet úplně? Odejít, vzít si občanku a zamést za sebou stopy. Jet autem a nazastavit. Jasně, hned by mě našli.., znám se. Něco bych určitě přehlédla. A byl by to jen a jen trapas a šledrián. A co se stalo? No právě.
Už slyším v hlavě tu terapeutickou otázku „a proč chceš vlastně zmizet? Co ti v životě chybí?“
Chybí!
„Chybí mi klid a nechybí vnitřní neklid a taky třeba identita, kterou pořád hledám a ona se mění jako pohyblivé obrázky, jako měňavka.. Připlouvá a mění tvary. A co já vím proč?“
„To je divné! Zkus ji ze sebe vydolovat.“
„A jak? Zeptej se sama sebe pětkrát KDO JSI? Kdo jsi? Kdo jsi? Zkus to“.
„Tak jo, ale bude to podivné, ale poslechnu tě, terapeutko“.
Tak asi tak: terapeutka, matka, blogerka a autorka, jsem taky manželka a jsem – no i žena. Stačí to takhle? “
„Stačilo by, kdyby..,“
„Kdyby co, sakra ženská, už mě to nebaví, to je teda terapie s tebou samou. Hrůza. Já vím.. Stačilo by, kdybych měla pocit takové jakoby vnitřní celistvosti, integrity, že jo, to jsou ale žvásty, to ani klientům neříkáš, u nich se snažiš, viď“?
„Tak se hned nerozčiluj. Prostě se zkus vypnout a restartovat. Třeba nepotřebuješ být dokonalá. Vem si kolobežku a blbni. Vylez si na strom, udělej fotky, courej se po ulici, jak to máš ráda a nenech se schlamstnout. Viš kolik je kolem schlamschnutých? Co neumějí jen tak vyjít ze své role a pak potřebují náhražky? Mají depky a chodí za tebou“.
„Už jsi mě unavila natolik, že ani nezabalím kufr, nedojdu k autu a nepojedu nikam. Neuteču. Jsi spokojená? Budu dál ve své identitě fungovat a lopotit se. Schlamschnutá sama sebou. Jako ostatní, jako moji klienti, jako přátelé, jako lidi na ulici. Jen někdy se vymknu a budu se toulat do noci jako naše kočky“.
„Dělej, jak myslíš a už mě neotravuj, čekej si na svůj útěk, čekej si až do smrti. Na tu svoji svobodu. Já u toho být nemusím, jsem svobodná identita. A opustím tě. Už jdu. Nevolej mi, nepiš smsky, nebudu je číst“….
Odcházela jako uražená kočka, elegantně, svobodně a měkce našlapovala, jak to umí jen kočky.
Vlastně nevím, kam bych chtěla odejít.
Zítra si to zase promyslím.
Kdo jsi? Kdo jsi Kdo jsi? Pětkrát.

NEDISAGNOVĚ:ZMIZEL MI KLIENT ( Z blogu  iDnes a Blog.cz, svobodnyblog.cz)                          

 Moc ráda jsem se jednoho dne vykašlala na všechnu světskou marnost a marnivost obou pohlaví , na korektnost a designový svět všeho. A začala jsem úplně jinak..Čistě. Bez nutnosti designovat sebe a své okolí-jen s kočkami, rodinou a oprýskanou lodí – jedno, jestli u moře nebo u jezera – s novou svobodou uvnitř a s podobnými lidmi,kteří také utekli „před tím vším pozlátkem“. Večer si děláme oheň ( jako v létě na zahradě v Praze,kde bylo hned za plotem pole a potom něm nastavěli domy-designové, drahé, rodinné) v ne designovém krbu a hrajeme na ne designovou kytaru.. Tady možná ještě existuje život nevystíhovaných a ne designových lidí. Tady jo. Vyhazuji Pandory ze svého shopu a vyrábím si vlastní výstřední šperky a žiju.
Často se objeví i nějaký Čech na psychoterapii. I ta je tady jiná, klidnější. Čas se pomalu a lehce odvíjí a cítím, že má smysl. Jinak než dřív.
Tobias si kreslí a maluje a hned ráno si tahá malířský stojan k moři a maluje ho stokrát jinak jako Klimt jezero Atersee…jo a našel si konečně holku a bydlíme všichni ve velkém strarém domě s atmosférou.. ., kde to vrže a praská..Večer sedávám na oprýskané dřevěné verandě a v létě hledám souhvězdí.. Tady jsou hvězdy mnohem blíž. Padají na hlavu a svítí bez oranžových kruhů světelného smogu.. noci jsou jako skrýše pokladů, vychutnávám si je a občas udělám i noční šperk..Bydlíme tu všichni – v domě, kde je cítit klid už při ranním nadechnutí -jako by říkal stůj, nespěchej, nic ti neuteče, hezky si sedni a poslouchej zvuky od jezera/rybníku/ moře.. Už nejsi v Praze.. můžeš jít jen tak obyčejně k jezeru/rybníku/moři a vůbec se na to nechystat,nemalovat -nedisagnovat..
První tempa studené vody tě probudí víc než ranní stres odchodů a odjezdů v přeplněné metropoli a věčné čekání na klienty v psychomístnosti( psychoterapeutické).
Klienti přicházejí do toho starého domu a vůbec se jim nechce odejít.. Do jejich mozků se zažírá touha. Odejít a už se nevrátit..
Zpátky do Prahy ani do jiných měst…Můžou zůstat u nás v hostinských pokojích , máme jich tu dost.. a ráno s námi posnídat… krásná terapie.. a vůbec ne drahá jako u life koučů. Ale i tak se někdy něco zvrtne.
Ten den přišel úplně nový klient. Kdosi ho snad doporučil, prostě přišel ve značkovém oblečení, celý designový. Nikdo neví, co vlastně potřeboval. Cestou do psychoterapeutického zahradního koutu, kde i večer bylo teplo a vlídno, zmizel.ZMIZEL! Jen trávě po něm zůstalo drahé značkové designové oblečení, zlatý šperk a designové hodinky, Klient jakoby se rozplynul. Zalarmovala jsem rodinu, sousedy a hledali jsme všude. Nikde nikdo..Moře bylo temně modré, obloha obsypaná hvězdami a nikde nepobýhal, neležel ani se netopil nahý člověk. Divné. Zmizel jako v béčkovém hororu.
Někdy se mi zdá,že ho zahlédnu na trhu s ovocem, na ošuntělé rybářské loďce se sítí ryb nebo na pláži u útesu. Nějak cítím,že je to on, že nezmizel.Třeba chtěl také utéct a žít nedesignově.Sám. Na ostrově. Přibývá nás a je to legrační vidět lidi bez designové šlupky. Odhazují je jako nepotřebné haraburdí a to je první krok. Ke svobodě?

 

Luciánové a Xénie. Proč chtějí zůstat v pokojíku uzavření před světem?
Vzniká nová diagnoza?! ( z blogu svobodny blog.cz)

Naše děti mluví za nás. O naší době, o životě, jaký jsme jim i sobě vytvořili. Jak žijeme . A někdy se svět přestane líbit i jim. Proč se to děje, nikdo zatím nezkoumá. Příliš nezkoumá, ale existuje speciální označení vikisyndrom.
Přibývá teenagerů, kteří nechtějí opouštět své domovy a pokoje. S okolím komunikují málo, většinou on line nebo vůbec. Rodina si pomalu a postupně zvyká a příjímá to, že ten jejich Lucián/Xénie jsou asi jiní a nemůžou chodit do školy a ani nikam jinam. Není těžké najít psychologa nebo psychiatra, který Luciánovi nebo Xénii dají nálepku/diagnózu a rodiče to mají potvzeno. Aha,tak je to nemoc- porucha, deprese nebo sociální fobie – na názvu a pojetí už nesejde. Dospívající je “pochopený” .Ne – nemůže vycházet ven a školu vystuduje individuálně bez fyzické návštěvy. Psycholog to pojistí svým doporučením.
Proč Luciánové a Xénie nechtějí vycházet do světa? Proč se zavírají doma? Měla jsem několik takových Luciánů a Xénií ve své praxi. Ptala jsem se jich proč? Ale oni to nevěděli, proč se chtějí uzavřít doma. .Nebylo jim mezi lidmi dobře. Tak to cítili. Nebylo jim dobře ve škole ani s vrtevníky. Nebylo jim dobře venku. Jen doma se cítili v bezpečí.
A tak studovali on line, jak to šlo. A ono to kupodivu (nebo bohužel) nějak šlo.
Po škole začali pracovat on line a z domova neměli už vůbec důvod vycházet. Procházka, výlet ani dovolená je nelákaly. Seznámení hledali samožřejmě jen on line. A psali si a psali a dál ven nevycházeli.
Rodiče doufali, že se jejich Lucián/ Xénie za čas dají “dohromady” a opustí rodičovský byt/dům a svůj uzavřený svět. Ale oni ho opustit nechtěli. Bylo jim tam dobře, nemuseli se s nikým konfrotovat a stresovat a žili si svým životem .Odtržení. Bez radosti. I bez stresu.
Pro mnoho lidíje to opravdu málo pochopitelné- být stále doma a nechodit ven? Nezažívat si úžasné dovči a masové cestování? Nemít kamarády? Jak to můžou vydržet Jen sami se sebou?
Já je asi trochu chápu. Jen trochu. Protože často je náš život ve světě osamělý i s cestováním a s patnery a “úžasnou” prácí..A má na nás podivné a čím dál podivnější nároky- třeba být “in”, krásný, úspěšný, “vystajlovaný”, bez vrásek a nedokonalostí a pokud by nějaká byla – šup na estetickou kliniku – a předělat. Oči, nosy, pusy. Zuby nedokonalé nově naimplantovat. Skoro povinně být sebevědomí , úspěšní a nosit dobré značky. Studovat jedině gymnázia a prestižní školy. Žít svůj dokonalý život. A ten kdo to nechce, je divný. Zavře se pak třeba v pokoji/domě a žije si svůj život bez okolního světa a jeho podivných nároků. A to je už jen malý krok k životu on line a neprodyšnému zavření dveří pokoje nebo domu a bytu.
Je to na nás, jak děti převedeme v teenagery a jakou si pak oni zvolí cestu. Nemusí podléhat tomu, s čím nesouhlasí.
Luciánové a Xénie, kteří se světem nechtějí nic mít ale přibývají a stávají se z nich dospělí . Nejsou už zvyklí na život. Na to jít ven a žít. Zůstávají doma napořád. A protože jsou na to diagnozy, dostávají i invalidní důchody. Proč by chodili do světa, který se jim nelíbí a už ho ani nepotřebují?. Vše jde on line. V Japonsku a Jižní Korei je jich už opravdu hodně. U nás je to zatím jde, ale přibývají.
Moc ráda bych vzala Luciány a Xénie za ruku a ukázala jim, že to jde. Nepřijímat trendy a podivnosti ve světě a žít jinak. A chodit v pohodě ven. Je nás takových jiných přece mnohem víc. Moc jim to přeju, aby mohli utéct jinam než do svých pokojů a nikdy nevycházet.