Ve formátu e-PUB je povídka ke stažení zde
Ve formátu PDF je povídka ke stažení zde
VE SPOJENÍ
Psala si deník už dvacet let. Psala si důležité věci, pocity a události, které se k jejímu životu vztahovaly. Poslední zápis byl nečitelný a promočený „balím se, odcházím, vůbec nevím, kam půjdu“. Alison usrkla z plechovky coly a rozmazala si slzy a špínu v jeden šmouhatý obrazec po obličeji. Kdysi byly časy, kdy mívala zrcátko a mohla se podívat na rtěnku a cokoliv. Dnes už zrcátko neměla. A kdyby nějaké našla, asi by ho nechala ležet.
Byla zima a jí se na lavičce nesedělo dobře, její křehká postava se choulila do kabátu a bolelo ji tělo..
Deníček byl už velice ušouraný, špinavý, ale stále čitelný. Bála se ho otevřít a pokračovat ve čtení. Bylo by to jako otevřít hnisavou ránu. Schovávala ho ve starém kapesníku na dně batohu. Byl to její život, bylo to všechno, co dřív měla. A byly časy, kdy si myslela, že je to málo. Ale bylo to všechno, co mít mohla a víc by už nechtěla.
Alison byla jemná a křehká mladá žena. Před dvaceti osmi lety, kdy se zhroutil režim komunistického Československa studovala filozofii a chodila v dlouhé široké sukni až na zem, s koženými ozdobami, loveckou taškou a romantickou halenkou a byla nádherná a nepřehlédnutelná. Malovala, psala a nechtěla žít jako ostatní. Její život se odvíjel jako krásný příběh – svobodně a lehkomyslně. V té porevoluční lehkomyslnosti se jí zalíbil spolužák, který sice také studoval, ale ne příliš usilovně a pilně. Přerušili studium a stopem cestovali po Evropě.
Malovali, psali, četli si své věci navzájem a bylo jim spolu dobře. Bylo to období zamilovanosti a nadšení. Konečně padl starý režim a bylo možné cokoliv! Studovat, cestovat, podnikat, flákat se, psát nebo nedělat nic… Alison malovala a občas něco i prodala. Přítel ji podporoval a někdy si i on našel malou brigádu a vydělal na další měsíc života. Prožívali bezstarostné časy naděje a svobody.
Po dvou letech cestování, bylo to zrovna ve Francii, Alison zjistila, že už není jen sama, že vytvořili nový život. Adam se měl narodit za sedm měsíců a také to udělal – v Praze u Apolináře a hned po tom, co ho držela prvně v ruce, se jeho oči modře setkaly s Alisoninými. Možná na nevědomé úrovni oba tušili, že je čeká velká dřina. Možná se oči setkaly náhodně. Bylo v nich zvláštní pouto. Alison cítila, že se to mělo stát právě takhle.
Znovu usrkla kolu z plechovky a rozmazaný obličej si otřela cípem kapesníku. Brzké jaro se také choulilo jako ona v chladném podvečeru.
Alison nechtěla čekat až do noci, v noci si připadala více zranitelnější, když ulice ožívaly a kdekdo se zde míjel a potkával – mladí s lahví vína nebo piva v hlučných skupinkách, muži a ženy mířící do barů a restaurací nebo domů z práce, bezdomovci se scházeli a dělili se hlučně o prožitý den s ostatními a popíjeli levná vína. Nechtěla se s nimi setkávat. Nikdy si nechtěla připustit, že je stejná jako oni. Ona mívala svůj skromný sice, ale spořádaný život!
Sbalila si batoh, deník s fotografií ukryla na jeho dno a vydala se na kraj města. Občas přespala ve svém starém domě, ale to bylo pro Alison bolestivé a chodila tam co nejméně, jak to bylo možné.
V létě už bude spát jen s hvězdami. A na to se moc těšila.
Adam byl jiný než ostatní děti, mluvil jinak, cítil jinak a nechápal spoustu věcí pro svět normálních. Měl citlivý sluch a vůbec všechny smysly. V rukou si nosil odjakživa malé věci – pro něj moc důležité: ulity šneků, lístky, plody, malé obrázky, které sám maloval, cokoli, co mu přišlo hezké, si nosil v ruce. Na druhém stupni stupni základní školy s tím přestal. Chtěl být jako ostatní. Moc chtěl být jako ostatní. Adam byl asperger a odmala věděl, že je to porucha autistického spektra a že je jiný než ostatní, kterým moc nerozumí a oni nerozumí zase jemu. Alison mu rozuměla. Měla trochu podobné potíže, ale za jejího mládí se tyto diagnozy vůbec neznaly a úlevy ve školách nedávaly. Musela si poradit prostě sama. Už jako dítě. Také ona nezapadala. Oba byli spolu spojení nejen jako matka se synem. Bylo to spojení zvláštní. Vnímali se i na jiné úrovni, měli stejné sny a jejich pocity se často spojovaly beze slov.
Alison psala a a učila studenty filozofické fakulty estetiku a moc ji mrzelo, že zrovna její syn odmítá číst, cokoliv dělat i chodit do školy a učit se. Nakonec ani ona nezvládla dál vyučovat, stálo ji to mnoho sil a ty věnovala Adamovi. Začala dávat soukromé lekce studentům filozofické fakulty v estetice a hodiny malby dětem i dospělým. Také v malé internetové redakci psala články, povídky a fejetony. Mohla by být i známá, kdyby o to víc usilovala. Neusilovala. Všechnu energii dávala Adamov, dokud o ni stál.. A byla to velice dlouhá cesta – problémy ve škole, problémy s depresemi i chováním. Adam vnímal jen sám sebe a Alison si s ním prožívala těžké chvíle. Prošel si i závislostí na počítači ve třinácti letech. A bylo to jako s drogou – nikdy nebude vyléčený. Alison tohle všechno věděla, mohla by už radit druhým, jak zacházet s autisty.
Oba žili velmi osaměle. Adam přátele nehledal, trávil čas doma nebo na zahradě s kočkami a kreslil si a později i maloval své světy. A Alison byla tak sama, že nebýt jejích studentů, promluvila si jen s prodavačkami při nákupu. Sousedé a známí je brali jako podivíny a ona se tomu už nebránila. Vydělávala tak tak, aby oba uživila, ale byli skromní a žili v domku po babičce na okraji města. Alison byla pořád křehká a hezká žena, muži o ni měli zájem, ale ona nemohla plnit jejich očekávání. Nemohla se sbalit a jet na víkend s přítelem a Adama nechat doma. Adam přítele matky odmítal nebo si je přivlastnil a oni neměli jinou možnost než poslouchat pak celý víkend jeho vyprávění, kterému nerozuměli nebo prchnout. Volili tu druhou variantu. A Alison tak zůstávala sama. Sama. S Adamem . Některé dny byla samota tak velká, že Alison si při psaní pro redakci dělala pauzy, aby si došla do obchodu promluvit s prodavačkami. Vybírala si oblečení, které si nemohla dovolit a povídala si, připadala si jako normální žena, která si v polední pauze odskočila do Orsay nebo jinam jen tak koupit nějaký top nebo sukni. A pro Adama stále stejná trička. Kdykoli se dusila samotou, odcházela ven mezi lidi. Chodila sama bez Adama, který mezi lidi nechtěl dobrovolně nikdy, často se rychle oblékla a utíkala na metro k Andělu nebo na Staromák nebo na Malou Stranu a splývala s davem. To byly krásné okamžiky ne samoty. A občas si s někým dala schůzku v centru, jen tak na čaj nebo na kávu.
Přišlo období puberty a Adamovo utíkání z domova při sebemenším incidentu ve škole nebo s Alison. Neuměl to jinak zvládnout. Policie byla u nich v domku často a už nebrala Alisonina volání vážně. Většinou vše končilo slovy “paní, až to bude dvacet čtyři hodin, pak ho můžeme dát do pohřešování“ nebo “musíte si syna trochu srovnat“ nebo ještě hůř “pokud to nezvládáte, budeme to muset hlásit na oddělení péče o děti“. Policii už raději nevolala a třásla se doma strachy, kdy se Adam vrátí. Vždy se vrátil, když jeho vztek vyprchal. Alison se pak často na den zhroutila a odvolávala své studenty. Nakonec jí jich zůstalo jen několik věrných na individuální výuku. Peněz jim samozřejmě nepřibývalo, a Alison žádala prvně stát o příspěvek na péči o syna. Žili ze dne na den. Dny nebyly jen špatné. Často se jejich spojení zase navázalo a užívali si malých věcí s radostí jako dřív. Většinou v lese nebo na zahradě, kde měli kočky. Dovolenou si dopřát nemohli, ale čas od času je Adamův děda, dokud ještě žil, pozval na víkend k Alpským jezerům. Příroda, klid a voda – to bylo vše, co potřebovali. Alison si opět připadala jako žena a měla i nabídky k sňatku od tří místních farmářů. Upřímně je někdy i zvažovala. Změnit se ve farmářku a žít na rakouském statku, koupat se v azurovém jezeře a žít v čisté přírodě. Chodit v pěkném kroji. Někdy měla velkou chuť to udělat, na všechno se vykašlat a utéct… Pak sny zavřela do kufru a vracela se Adamem do Prahy. Ani nevěděla proč. Proč tam nezůstala? Možná kdyby uměla německy…, možná kdyby Adam víc chtěl…, kdyby měla víc odvahy a odhodlání nenechat se jen unášet proudem.
Studentů, kteří by měli zájem o estetiku a hodiny malby ubývalo a Alison se často dostávala do situace, že finance nebyly. Kočky nedostaly jídlo a Adam i ona si museli vystačit s málem. Co kdyby se něco stalo? Potřebovala mít nějakou jistotu. Prodávala keramické sošky na trzích v okolí, ale konkurence byla příliš veliká. Přežívala s Adamem a čekali, až dokončí základní školu, aby mohli odejít mimo Prahu. Oba na to čekali a počítali dny, kdy Adam dokončí základku. Neměli nikoho, jen sami sebe.
„Adame, zkus se na něco soustředit, běž na brigádu alespoň roznášet letáky“, prosila syna. Bylo mu čtrnáct a už by mohl vydělat v létě trochu peněz navíc. Sjednala mu brigádu. Někdy šel, jindy měl špatný den a nechtěl vstát. Brzy ho vyhodili. Byl v osmé třídě a do školy už chodit nechtěl. Alison ho sice nutila, jak to bylo možné, ale Adam byl víc doma než ve škole. Maloval a dělal si své věci. Moc ji to trápilo a v noci, když nemohla spát, si představovala, co s Adamem bude za pár let nebo až tady nebude ona. To nebyly zrovna veselé představy. Hodně bezesných nocí Alison prožívala.
Adam se rozhodl už dávno – bude jen malovat a odejde žít mimo civilizaci. K moři, do hor, sám ještě nevěděl přesně kam.
Alison věděla, že Adam si spřádá plány, ale nevěřila, že by ji mohl opravdu opustit. „Adame, kdyby se ti něco stalo, nepřežiju to bez tebe“, říkala mu čas od času. „Ty jsi část mě a vždycky budeš“.
Dny míjely příliš rychle, aby mohly být zachyceny a příliš složitě, aby si je mohli oba užívat.
Léto trávili u rybníku v nedaleké vesnici a pak se vydali k moři autobusem s Alisoninou známou z fakulty, která měla volné místo po rozchodu s přítelem. Po dlouhé době nekonečnost moře, teplé kameny a klid. Klid a teplo, smích a slunce. Žádné starosti. Adam se nechtěl vrátit. „Mami, já tu už zůstanu, proč tady nezůstaneme? Co by nám chybělo? Doma taky nic nemáme, proč tady nezůstaneme?“ Ale Alison nechtěla spát na ulici a pracovat jako uklízečka v cizí zemi. Jak by tady mohli jen tak zůstat? Měla tam tehdy zůstat? Ptala se po letech často sama sebe. Všechno se dalo nějak udělat, jen ona pořád trvala na tom, aby se věci vyvíjely, jak mají…
Vrátili se a Adam měl myšlenku už navždy vypálenou v hlavě. PRYČ. Půjde pryč. Musí pryč!
Alison prodávala keramické sošky a začalo se jí trochu víc dařit. Šetřila na malý výlet k moři s Adamem i na příští rok. Chystala mu to jako překvapení.
A na jaře před jeho patnáctými narozeninami se TO stalo.
Co mu šlo hlavou, když se ráno sbalil a s myšlenkou na svobodu absolutní se vydal na Sibiř do tajgy a pak na Balkán až úplně dolů k moři. A do Alp k jezerům až úplně nakonec. Tam se chtěl usadit v horách a žít jako poustevník. Myslel i na ni?
„Neboj se o mně, já ti zavolám“. To bylo vše, co ji napsal! Kasička, kde měl asi tisíc korun, byla prázdná! Mobil si vzal sebou! ADAME! Milionkrát vytočila jeho číslo! Nedostupné! Policie ji nabádala ke klidu a počkat dva dny. Po dvou dnech a dvou nocích bylo po Adamovi vyhlášeno pátrání. Poslal Alison ještě sms „nemej strach.vratim se pro tebe. mam te rad.“
Alison čekala, nejedla, modlila se, chodila po nocích venku a na místa, kam chodívali spolu. Bylo jí jedno, že není bezpečné být v noci venku. Čekala a čekala a čekala. Pořád čekala.
Mobil už dostupný nebyl. A nepodařilo se ho lokalizovat.
Co mohla dělat dál? Žít pro koho? Pracovat ? Pro koho? Hledat Adama? Ale kde? Bůh ví, kam šel, vždyť nikdy sám nikam nejel, než s ní, měl potíže s orientací a anglicky uměl jen trochu.
Naskládala si to nejnutnější do batohu. Mobil, léky, prádlo, hygienické potřeby peníze, které jí zbyly, fotku Adama a deník, který si psala už dvacet let. Vlakem dojela do Rakouska kam až jí stačily peníze a dál pokračovala stopem, občas jí někdo dal pár euro. Někdy něco uklidila v hotelu nebo pensionu a vydělala si další. Nepotřebovala skoro nic – jen jít nebo jet. A pořád dál. Mobil si nabíjela, kde to bylo možné a čekala na sms. Žádná nepřicházela. Pořád žádná nepřicházela…
Ubývaly jí síly, nebylo jí dvacet let jako po revoluci, když jezdila stopem po Evropě. Doba byla už jiná. Stopem ji vzal málokdo a málokdy. V Chorvatsku se zahřála na kamenech u moře jako tehdy s Adamem a dalo se tam spát i přes noc. Jen kameny podložila karimatkou, kterou dostala za úklid penzionu a třicet euro k tomu. Nevnímala nepohodlí a bolest unaveného těla… Byla sama jako nikdo nemůže být víc sám. Bez Adama. Že Adam žije, to cítila. Snažila se promyslet směr, kterým by měla za ním jít.. Tady v Chorvatsku byli spolu. V Rakousku byli spolu. Kam má jít? Její syn měl rád teplo, proč by chodil do tajgy? Tam by ani nedošel. Určitě bude u moře. Procházela pobřeží Istrie a cestou směrem dolů na Balkán se už ztrácela ve svém světě. Nebylo vydechnutí. Musela pořád jít. Nabrat sílu. Spát. Jít. Spát. Jít. Tělo se změnilo v automatického robota s jediným programem. Jít. V Dubrovníku se zastavila jako dřív s Adamem, ale vyhnali ji z lavičky v centru, protože si mysleli, že žebrá. Únava se zhmotnila v kámen a kámen se stal jejím tělem. Nikdy jí nepřišla žádná další sms. Chodila a hledala skoro rok. Už nebylo kam jít.
Dny splynuly v další rok. Nohy už nesloužily jako dřív, tělo bylo křehké a Alison už chodila jen malé trasy. Vracela se domů s nadějí, že na ni čeká. Čeká na ni doma. Určitě na ni čeká! Tak tak dojela, došla a zase dojela do Prahy. Mobil dávno rozbitý. Určitě ji čeká doma. Cítila to. Je to její duše, nemůže jen tak zmizet ze světa. Před domem se zastavila, bála se otevřít. Klíče byly jako vždy ve schránce. Odemkla. Bála se vejít. Nevětraný vzduch ji přivítal a kočky hladové a vyhublé. Na stole něco leželo. Ruka se třásla, když držela malý lístek se slovy “mami kde jsi? Jdu te hledat.pockas na me?“
Alison se zhroutila na zem, brečela, smála se, volala jeho jméno..
Celý večer a noc čekala. Koupila chleba a rybu. Pořád čekala. Vyšla před dům, kde svítily hvězdy. Stejné hvězdy které svítily na hlavu Adama. Kdekoliv.
Sbalila svůj starý batoh a opustila svou samotu.
Metrem sjela k Andělu a sedla si na lavičku. Koupila si kolu v plechovce. Adam ji měl rád. Usrkla si a slzy ji omyly tvář. Tady bude čekat. Vrátí se domů. Měli své spojení a to fungovalo po celé zemi.
Bude čekat na spojení.
