Ve formátu e-PUB je povídka ke stažení zde
Ve formátu PDF je povídka ke stažení zde
TEMNOTA, NIC NEŽ TEMNOTA
Den se začal podobat noci. Jen několik barevných skvrnek. Někdy žluté, někdy zarudlé, jindy fialové.
Dřív ji to mátlo. Teď už ne.
Postupně se s jejich barvami seznámila. Večer ji začnou před očima kroužit narudlé skvrnky. V poledne, kdy je tělo rozpálené sluncem, rozkvétají ji před očima skvrnky žluté jako květy afrikánů…
A když usíná a probouzí se, skvrnky jsou jemně fialové. Hladí ji cévky v očích jako laskavé dlaně.
Ty skvrnky. Možná že i ony jednou zmizí a potom už Sarondží nepozná, jestli je světlo nebo tma. Bude vnímat jenom čas jiným smyslem – sluchem.
Sarondží se už naučila všemu rozumět ušima, svět se nezastaví proto, že přestala vidět. Sarondží už toho dost poznala a dost slyšela, a tak teď může přijmout svou roli toho, kdo řídí své kroky šmátráním po zdech. V domě jí to mají za zlé, že se o dění v rodině až moc zajímá.
„Musí všechno vědět, aby byla jako královna“, šeptali si v rodině.
Sarondží o tom ale dobře ví. A přesto jim nepřestává dávat dál ty nesnesitelné zvědavé a zvídavé otázky, které je tak rozpalují. Proč?
Jak na chodbě zazní něčí kroky, hned se ozve z jejího pokoje: „Kdo to jde? Kam to jde? Co se stalo“?
Odpověď často nepřijde a tehdy Sarondží zmlkne a utírá si slzy z nevidomých očí a přísahá si, že už se jich nebude vyptávat. A půl den zůstane tiše sedět a déle to nevydrží.
„Kam všichni jdete? Do kina? Co hrajou?“
Její vnučka ji často provokuje. “Kdo ti řekl , že jdeme všichni? Jde jen maminka“ a válí se smíchy.
„Ale oblékali jste se všichni“, nedá se šidit babička.
Vnučka se směje, že si babička na slepou jen hraje. Její matka neměla tchyni nikdy ráda a šeptá vnučce, že si to stejně dávno myslí.
Ti, kdo mají všechny smysly, nikdy nepochopí, proč se Sarondží o všechno tak zajímá. Nevědí, že její otázky jejich odpovědi jsou mostem, který ji přes oceán temnoty spojuje s říší světla a jakmile se most prolomí, Sarondží už nikdy nenajde pevnou půdu pod nohama. Utopí se v hluboké tmě. A otázky se hrnou dál.
“On k vám někdo přijde na návštěvu, že jste dali dusit maso?“
„A proč“? odsekne druhá vnučka, která otázky už vyloženě nesnáší. „To nemůžeme vařit maso jen pro sebe? My ho jíst nesmíme?“
„Copak se nemůžu ani zeptat?“ krotí ji Sarondží.
„Můžeš, ale věčně ti odpovídat, to dá zabrat. Ale neboj, nikdo cizí tu nebude. Můžeš být klidná”.
A pak slyší hlaholit i cizí a neznámé hlasy, ale uražená se dál nechce vyptávat a vměšovat do rodiny. Kdyby tu byl její manžel, vážili by si jí. Vnučky, snachy, synovci a neteře. Babička Sarondží je tady mezi všemi sama, ale odjakživa se starala o vše, co se v domě dělo. Věděla vše o všech a všechny měla v hrsti. Teď zrak nemá, ale povaha jí zůstala, říkají si všichni.
Sarondží je teď také nejstarší osobou v rodině a mělo by se s ní zacházet s náležitou úctou. Ale bude někdo uctivý ke staré bezdětné vdově? Když není ani pravá babička? A nejen to, ona je majitelkou domu. A to je její meč i štít. Meč nemusela ani moc používat, štít ji stačil. Odvážil by se ji někdo zpříma urazit, když by mu za to mohla odejmout dědické právo? Útočí se ze zálohy a rány se udělují mlčením. A čeká se na Sarondžíninu smrt. Kolikrát vnučky volaly své matky, že babička zemřela a rodina se nadechla v naději. Ale Sarondží se z hlubokého spánku nadýchla a žila dál.
Jediný, kdo je k Sarondží milý, je synovec Binaj, který za ní chodí do pokoje a ptá se jí, jak se jí daří a občas jí čte noviny. Pamatuje jejího manžela a chová k ní úctu jako jeden z posledních v rodině, ve vlastním domě. Stáří už tady není to, co bývalo.
Jakmile Binaj odejde do úřadu, vydává se po domě a štrachá rukou po stěnách. Nejraději sedává na verandě nad ulicí, kde slyší svět zvuků a je stejně zajímavá jako svět tvarů.
Dnes si ale pustila nohu křesílka na palec bosé nohy a silou vůle potlačila zaúpění, protože kdyby ji zaslechli, hned by ji zahrnuli výčitkami, proč se pouští až na balkon. Udělali by z ní bezmocnou stařenu, kterou musí vodit za ruku. Zbytečnou.
Posadila se do křesílka a prsty ruky si přejela zraněný palec. Podlitin si nikdo nevšimne, kdo by se díval stařeně na nohy.
Před očima se jí roztančily žluté skvrnky. To je slunce.
Od rána se u Sarondží nikdo nezastavil a ji by tak zajímalo, co se dnes píše v novinách. Pamatuje si v tomhle domě ještě někdo, že nevydržela bez knihy ani den? Ne! Jsou nelaskaví, sobečtí, jeden jako druhý. Její svět je pustý od té doby, co nemůže číst. A zrovna včera slyšela, jak se o ní dcera synovce zmiňuje. Jo, ta ještě neví, jaké to je být opravdu stará. Slyší, zuby má, myslí jí to a běhá po domě. Být opravdu stará? Neslyšet, nehýbat se? Sama. Sama. Ta představa je její noční můrou. Vyčítá to Bohu jako příliš kruté – vzít někomu něco, co jste mu jednou dali darem? To je největší podlost. Všechny dary si ve stáří brát zpět, až zůstane holý život. Život- to přece znamená žít s někým. Slyšet ho, vidět ho, vědět, že je to můj blízký.
Zezdola z domu slyší povídání. O ní, o jiných a zase i o ní.
Sarondží jakoby najednou pochopila: „Vyčítala jsem ti, Bože, neprávem“. Ti, kdo jsou vpředu, neslyší ty vzadu. Nevidí na sebe a neohlížejí se po sobě. Kdyby teď viděla do tváří těch děvčat, které jdou za ní, kdyby viděla všechny jejich obličeje ,,zděsila by se nenávistných očí, sebevědomých postojů a pohrdavých gest. Nechce je vidět!“
„Proto nám, Bože, bereš, cos nám dal, abys nás ochránil od přímého doteku ponížení. Stará a na obtíž. Kdybys mi nechal zrak, pozorovala bych jejich přehlížení a výsměch“. Jak jsem to mohla nechápat….
Vstala a opatrně šmátrala podél zdi. Už je sama. Už je stará.
Ulice se vinula odpoledními zvuky a ona slyšela jen některé. Pomalu mizely. Zdřímla. A už se propadala do své samoty jako do měkké kapsy.