Ve formátu e-PUB je povídka ke stažení zde
Ve formátu PDF je povídka ke stažení zde
PO ŽIVOTĚ
Položila ruku na stránku, kde skončila naposledy. Stránka se rozevřela jakoby na ni čekala. A ona ji probudila k životu. Ve snu se jí zdálo skutečné to, co právě četla. Slyšela hlas, prolétla tunelem a blížila se ke světlu, které ji mělo pohltit a rozebrat na „duchovní „neurony. Bylo to příjemné a nerada se probouzela do nevlídné reality své svobodně zvolené single samoty.
Jak se začetla do transcendentálních textů o posmrtném životě, cítila úzkost. S kým se tam setká? Nemá žádnou milující duši, jen kamarády a kolegy. S rodiči? Otce příliš neznala a s matkou tak nějak vycházely, ale že by byly blízké duše, které by si rozuměly, o tom nemohla být řeč.
Kniha jí dost nepříjemně připomněla, že nemá tu blízkou duši, o které se zde zmiňují na každé stránce. Četla i tak dál, kniha ji pohltila, přitom nikdy nebyla velká čtenářka a vystačila si s četbou do školy a pak s odbornou četbou a čas od času s nějakými ženskými romány na usnutí, dokud si i v nich nezačala uvědomovat svoji samotu, bezbarvost svého přesného života výkonné account manažerky nadnárodní společnosti. Tam byl její život v pořádku. Tam fungovala a existovala.
Knihu četla celý víkend. Pršelo a nikdo se jí neozval, nezavolal, nenapsal a samotné se jí do kina, ani jinam, nechtělo. Proč ji tak kniha tak přitahovala, sama nechápala. Nebyla křesťanka, budhistka ani ezoterička a takovými lidmi trochu opovrhovala. Že unikají od reality do umělých světů. S věkem se její život pozvolna měnil. Už neměla krátkodobé a dlouhodobé cíle jako dřív – postoupit na kariérním žebříčku, získat byt na hypotéku a možná i nějakého zajímavého chlapa. Ve svých třiceti pěti letech byla tam, kam se mohla dostat profesně nejvýš a už ji to ani tak moc netěšilo. Byt si koupila a zařídila před šesti lety. Tak se v něm snažila cítit jako doma. Muže, natož zajímavého, už cíleně hledat přestala. Atraktivní a zajímaví muži chtěli mladé „modelky“ a barbíny a holčiny, aby jim rodily děti a čechraly ega nebo samostatné ženy pro volný vztah – sexuální vztah. I to si vyzkoušela. Takový sterilní a bezbolestný vztah s ženatým, který se po nasycení zase přimkl k ženě a rodině. Od té doby už nehledala. Kamarádky se nechávaly uměle oplodňovat a své děti svěřovaly pak chůvám. Neměla mateřské ambice ani necítila touhu po dítěti.
Četla celý víkend, kniha nebyla ezoterická, plná andělů, jak očekávala, ale naopak psaná realisticky s důkazy a vědeckými teoriemi. To ji upoutalo. Že by její sterilní život měl nějaký přesah nebo význam, že by dál pokračoval v nějaké jiné formě, že by nebylo tak úplně jedno, jak to tady dožije?
Kniha byla i tak magická. Nebo magnetická – přitahovala ji a lákalo ji otevírat stránky náhodně a začítat se namátkově do textu.
Přešel víkend a pracovní týden ji pohltil zase tak mechanicky jako dřív. Prezentace, školení, porady, obědy, rozhodování.. Pořád stejná rozhodování. Jen problémy se proměňovaly. Nadšení ubývalo. Návraty do dvou prázdných místností, kino s kolegy. Bez radosti. Posilovna. A víkend – vetšinou o samotě.
Našla si i terapeutku, ale pak sezení odvolala, protože měla divný pocit jakoby se za svůj život styděla.
Kniha ji pomáhala, pohlcovala, čekala na ni, lákala, volala ji, povzbuzovala a utěšovala. Četla dál. Pět set stran magnetického čtení. A když knihu dočetla, začala od začátku. Poprvé v životě se i „ulila“ z práce a nevyšla z bytu. Myšlenky se vracely samy k dávno minulým pocitům a vzpomínkám. Zavolala i mámě, ale nebrala to – moc by potřebovala někým mluvit. S kýmkoliv.
Den byl dlouhý jako býval vždy o svátcích a nevlídných víkendech, kdy být sama nebylo příjemné. Rychle se oblékla a bez úpravy zevnějšku vyšla ven. Venku je krásně a není tady sama. Maminky s dětmi se procházejí nebo si povídají na lavičkách. Za hodinu se začnou po ulicích trousit jako malé barevné želvičky děti z nedaleké školy, legračně malé s ohromnými batohy. Nikdy si jich nevšímala, vždy někam spěchala a měla cíl. Proč nemá taky jednu nebo dvě takové želvičky? Obejmuly by ji a daly pusu a šly by někam spolu a užívaly si den. Vypnula si mobil, aby jí nevolali z práce. Bylo jaro a teplo a měla chuť někam běžet, smát se, povídat si. S kýmkoliv. Seděla na lavičce a poslouchala zvuky města a dětí, nechala se zvuky uspávat a uklidňovat a cítila se součástí ulice, města, země. Její neklid se proměnil v pomalu proudící řeku pocitů.
Byl to den bez práce – plný hebkých a měkkých zvuků života. Nebyla sama.
Že není sama začala cítit pozvolna a pomalu. Ráno už neprožívala jako ten nejopuštěnější okamžik dne a nespěchala do práce, aby byla s někým. I v práci se cítila jinak než dřív. I když byla pořád odpovědná a pracovitá, možná se čas od času zasnila, podívala se skrz prosklené stěny na oblohu i dolů na město, těžko říct CO se změnilo, ale cítila To. Už nebyla tak moc sama. Už se nebudila v noci zpocená a s bušícím srdcem a hrůzou uvnitř hrudi. Kde se vzal její klid netušila, ale přijala ho a prožívala.
O víkendu navštěvovala čas od času i matku. Návštěvy se podobaly jedna druhé. Oběd, procházka, nákupy v nedalekém shopping centru. Matka se zastavovala u krámků, pobíhala kolem oblečení a kosmetiky a nutila ji,aby se toho účastnila také. Byla sobota a v obchodním centru se vznášel vydýchaný vzduch hluku, šílené hudby a odrazy všech zvuků narážely do skleněných skel a padaly dolů na hlavy nakupujících.
Hlava se jí točila, v uších jí šumělo, na skle viděla průsvitné šmouhy, pohybovaly se elegantně, tančily a nad hlavami nakupujících se shlukovaly, jakoby je chránily. CO TO JE? Zešílela? Má halucinace? Klopýtala mezi lidmi k východu. Měla by navštívit už opravdu tu doporučenou psychoterapeutku.
Práce ji přestávala zajímat, mechanické věci zvládala, ale organizovat nebo pořádat semináře, porady, vyslechnout problémy lidí v týmu a reagovat na ně, to už bylo nad její síly.. Psychoterapie musí pomoct – nebo mám po práci, upínala se k ní jako k poslední naději. Psychoterapeutka jí trochu rozuměla a snažila se, ale něco vázlo, slovy se nedalo popsat, co přesně cítí, nebylo to v racionální rovině pochopitelné ani pro ni. Nakonec dostala nějaké instrukce, jak rozdýchat úzkost a panické záchvaty a recept na antidepresiva. Tak je blázen. Měla být doma a odpočívat.
A její halucinace byly jen nevyřešené pocity, vysvětlila jí terapeutka, takže není asi ani blázen. Antidepresiva někam založila. Až bude hůř.
Krásné slunečné dopoledne, víkend. Rodinky už vyjíždějí na kolech, pestrobarevné oblečky na ulicích defilují jako herci v absurdním divadle, víkendové hemžení je bouřlivé, lidé utíkají ven po dlouhé zimě a deštivém jaru.
Sedí na své terase, u svého bytu, vypiplaného designovými kousky a stylovým nábytkem. Už zase slyší dětské hlasy z hřiště. Proč si kupovala byt u hřiště? Pořád je bude slýchat. Tak dávno už to bylo a intenzita prožitku ji vždy znovu překvapí. Zase cítí strach a smutek. Je v posteli v bílé krátké košilce a lidské hlasy nepřívětivě hodnotí její situaci, matky čekající na IVP (asistované oplodnění) v ní vidí vražedkyni. Dnes by na ně zakřičela „mě nemusíte soudit! Ty své a ostatní muže si suďte! Do čeho nás dostali??? Vás do umělého oplodnění a mě sem…!“ Slyší zvuky lékařských nástrojů, nechce je vidět ani vědět, co dělají… Trochu to bolí. Ještě omámená narkózou jde mezi matkami zpět… Bolest těla potlačila ostatní. Od té doby slyší dětské hlasy ve snu. Tady na terase bytu jsou ale bezpečné. Žádné přízraky. Jen veselé hlásky z hřiště. I tak ji někdy vrací zpátky v čase. Dnes je ale dobře naladěná, sluníčko, hemžení lidí pod ní, volno a pocit, že by mohla cokoli. Kdyby chtěla. Má neschopenku od psychiatra, takže může dělat i bláznivé věci…
Víkendové hemžení ustává a pocit, že není sama, odešel spolu s hemžením.
Je sama. Kniha leží na stole. Život po smrti. Co by se stalo, kdyby teď umřela? Bylo by i jí hezky? Nebo si to nezaslouží? Žije divně, sama, zavraždila dítě – i když to byl malý plod, viděla to jasně v očích matek tehdy. Nikomu by nechyběla. To je dobrá otázka pro terapeutku: „Je to dobrý život, když by nikomu nechyběla?“ Už slyší odpověď terapeutky: „Je to váš život, když budete spokojená, je dobrý“.. ale není to jen sobecké přání milionů dalších takových klientek? Dnes je moderní to tak říkat a myslet si to. U ní to asi nefunguje.
Myšlenky víří v hlavě, nápady, snění, všechno se smíchává v jeden iluzorní koktejl, myšlenky se znovu spojují „A proč ne?“ Proč by to nešlo? Já to tak cítím, proč by to bylo nemožné?“
Co k tomu potřebuju? Vše si vyhledá.. Teď hned!
Do vyhledavače si zadává „adopce“, „adopce bez partnera“, „adopce samoživitelky“. Pročítá články, weby, rady i chaty. Tolik lidí si chce adoptovat dítě? Tolik samotných žen? Nejsem jediná šílená, která poslouchá dětské hlasy a nedokáže si přiznat, co chce jen proto, že je v kategorii „single“?
Nemám přítele, ale miminko bych chtěla, hlasy dětí v hlavě zesilují, barvy se mísí s tóny a pocity staré a ukryté vycházejí ven jako na procházku. Utírá si slzy, konečně.. cítí slzy a ví proč. „Nebudu už sama takhle žít“ hláskuje si každé slovo, jako když se učí mluvit. A znovu. A znovu. Znovu.. Kolikrát tu větu vyslovila, aby si uvěřila, že to už konečně myslí vážně?
Celý víkend chodila okolo parků a poslouchala dětské hlasy. Sedla si i na lavičku v parku u malého dětského hřiště. Mrňavý kluk tahal svoji sestřičku (asi) za vlasy a bouchnul ji autem a když brečela, díval se nechápavě, stejně jako když muži řeknete „čekám dítě“… Ne každý kluk je prevít. Každý muž také ne. I kluka by mohla dostat v adopci. Všechno zvládne. Cítila nával energie. Máma si přišla pro zlobivého kluka a vůbec ji nevadilo, že holčička pláče. Nesmí být tak přecitlivělá, zítra je pondělí, úřední den, půjde se zeptat na své možnosti.
Přešel týden, týden, který ji celou dobu našeptával radostný pocit, který se měnil v myšlenky. Bude mít své dítě, už nebude sama! Ukončí práci v neosobní firmě a půjde na mateřskou. Obličeje dětí před ní defilovaly ve snech, tmavé romské, světlé s blonďatými vlásky a rudými rty, malá krásná holčička s jejími rysy. Indická holčička se také do snů připletla. Všechno je možné a je to jen v její moci. Na úřadech neochotné sociální pracovnice ztlumily její nadšení a radost. Pohovory, šetření u ní doma, žádost nadřízenému o posudek. Posudek na ni, jakoby něco spáchala. Psychologické testy. A nikdy nebyl konec. Brala jste někdy psychofarmaka? Brala???? Na co? Kdo vám je předepisoval? Na psychiatrii? Léčila jste se s psychickým problémy? Dejte nám adresu vašeho lékaře. Dala. Vše udělala. Už jí ve snech nedefilovaly malé dětské obličeje, ale tváře sociálních pracovnic. Přísné, důležité, ohrožující, obrovské.
Dny se odvíjely a vpíjely do nocí pravidelně a bez kompromisu času. Uteklo půl roku. Utekl skoro rok. Bude jí třicet pět! Už dávno měla držet své dítě v náručí. Už ani nežije, stala se součástí úřední mašinérie, která se zadrhla na jejím singlovství a antidepresivech, které kdysi dostala od náhodně navštívené psychiatričky. Kdo je někdy nebral? Strčila je tehdy do zásuvky v koupelně a zapomněla na ně. Zapomněla na celý svět. Zítra má narozeniny! Chtěla pozvat všechny lidi, kteří k ní patřili, A vyšla z toho máma a její kamarád transvestita, který přišel v sukni. Fakt nemá ve svých třiceti pěti letech nikoho jiného? Babičku by pozvala moc ráda, kdyby žila! Ve třech oslavili její věk. Věk, ve kterém mají ženy děti, rodiny, blízké příbuzné, vzdálené příbuzné, kamarádky, partnery a další a další vztahy.
„Ať ti vyjde, po čem toužíš“, popřála jí máma i kamarád transvestita. Díky Bohu za ně! Pro ně je člověk a mají ji rádi. Někde četla „přijmi, co máš a neohlížej se po tom, co mají ostatní“. Zkusila to.
Pracovní dny utíkaly pomalu, vlekly se a ona by je už ráda opustila. Ani si nevšimla, že přišel nový kolega a seděl v její blízkosti a dohledu. Měla chuť to vzdát a čekat na život po životě. Tam by našla své neexistující dítě? V záplavě světla by ji do jiné dimenze doprovázela babička? A co by bylo pak??
Neviděla, že nový kolega ji často pozoruje, pohledem černých očí s černými oblouky obočí nad nimi a tmavou pletí kolem nich. Jednou do ni vrazil v kuchyňce a polil čajem. Když spolu její oděv vraceli do původní podoby, všimla si ho. Líbil se jí. Tmavý a mužný v obleku a někdy i bez něj, porušoval často dresscode. Líbilo se jí to. Pozval ji na večeři a byl milý. Žádný užvaněný samolibec nebo mamánek. Mluvil o své zemi v Bosně. Bosenský Srb. Nevypadal nijak nebezpečně. Po vypité lahvi vína už věřila, že i bosenský Srb nemusí být terorista, s tak krásnýma očima mohl být kýmkoliv. Mohla se o něj opřít tělem, když ji vedl domů jako archaický gentleman. Kdo dnes doprovází ženu domů??? Do jejího designového bytečku, smála se její duše. Smála se i tomu, když v něm napáchal chaos, svlékal ji kousek po kousku a kousky odhazoval co nejdál. Smála se uvnitř, když ji zabořil do luxusní široké postele, kde nikdy žádný muž ani neseděl. Jako princezna v Tisíci a jedné noci si připadala krásná, mladá a vzrušující. Obracel ji jako palačinku a ona se nechala obracet. Její tělo se měnilo v černou gazelu a následovalo ho. Jemně i méně jemně, až kam se dalo. Druhý den ji zůstalo zmuchlané prostěradlo a cizokrajná vůně v posteli. Divoká vůně Bosny. Pomalu mizela.
Dny se odvíjely k úřednické krasojízdě. Kdo ji měl držet při stém pohovoru se sociální pracovnicí? Kdo ji měl utěšit, když jí sdělila, že její žádost byla po zvážení všech okolností a vzhledem k nevalným výsledkům psychotestů zamítnuta. „Brala jste psychofarmaka na depresivní stavy, které lékař potvrdil, takže pochopte, že jsme takto posoudili vaši žádost o adopci a museli ji zamítnout“. Kdo ji měl odvést domů a uložit do široké postele? Rok života trávený po úřadech tak definitivně skončil spolu s představou malé holčičky v jejích rukách. Konec.
Není to konec, ještě to bude pokračovat i po smrti? Nic jí nevyjde? Nepozná lásku, celý život stráví ve firmě nadnárodního hnusného kolosu?
Knihu zavřela a připravila si léky na depresi, které tehdy dostala a které ji stály adopci. Dvě krabičky – bude to stačit? Lehla si na širokou postel v nejhezčím prádle. Jako nedávno s Bosenským Srbem. A teď je rychle zapít naráz. Vypnout mobil. Poslat smsku mámě. Co bude po životě? Vzala si jednu, druhou tabletku. Tělem jí projel strach, třetí už nezvládla. Chtěla jen spát a všechno zaspat. Propadala do spánku, tancovala se Srbem a dětmi na louce. Celou noc.
Dny se vpíjely do dnů předchozích. Ležela doma a poslouchala zvuky ulice.
Nechodila do práce, proč taky, a odpoledne scházela k řece krmit labutě a kačeny. Uběhlo dost času a její tělo se změnilo. Ploché břicho z fitka se zaoblilo a zvláčnělo, ženskost se zvýraznila. Chtěla zaspat život a spánek jí prospíval. Něco se dělo v jejím těle. Seděla u řeky a krmila mladé labutě. Vyvedly mladé a byly spolu dál. V jejím těle se nový život usazoval tak něžně, jak to umí jen dívky. Už to věděla, nepůjde na ultrazvuk – i tak ví, že to bude srbsko bosensky krásná labuť. Bude ji chovat a krmit. Ležela celé léto u řeky s labutěmi a čekala. Co bude dál.
