Ve formátu e-PUB je povídka ke stažení zde
Ve formátu PDF je povídka ke stažení zde
NIKDY NEVYCHÁZÍM
Nejsem z tohoto světa. Jako by existoval jen jediný svět. V mém světě je v zimě i v létě přesně 23,5 stupně Celsia.
V mém světě je stále den a nikdy noc. Neprší tu a nesněží, ani nesvítí slunce. V mém světě existuje jen jediné roční období a já pro ně ještě nenašla jméno. Tato vila je mým světem.
Pokoj Asie, knihovna Evropa, kuchyně je moje Afrika a severní Amerika leží v mé pracovně. Ložnice je jižní Amerika a Oceánie je na terase. Jen pár kroků vzdálená, ale úplně nedosažitelná. Už dvanáct let jsem svůj dům neopustila. Nemůžu opustit svůj dům. Ale žiju podle svých pravidel. Nejsem cvok, jsem spisovatelka. Známá. Píšu pod pseudonymem a vydělávám slušné peníze.
Vše je pevně dané a uspořádané.
Věci, které v mém světě schází: vedra a lidé, kteří se chtějí koupat a opalovat, hlasy lidí na ulici, obchody, zvuky města a kaštany padající náhle ze stromu. Náhodná setkání. Malé ženy vlečené krajinou svými velkými psy. Padající hvězdy. Kachňata, co se učí plavat. Kočky, které měkce dopadají v noci na cizí zahrady. Dopravní nehody. Sluneční svit.
Můj svět si vystačí jen s trochou barev.
Mým útočištěm je hudba a filmy. Knihy jsou mojí láskou. Když jsem veselá, tak si pustím i odpovídající hudbu – žádný hloupý popík, ale rockové balady a skladby. Vytočím je tak nahlas, až se bubínky překrvují k prasknutí. V mém světě potřebuju vydráždit nervy něčím, co není z venku. V mém světě bez venkovních zvuků a cizích lidí.
Stojím ve své osamělé kuchyni a poslouchám muziku. Jsem tady v bezpečí.
Oknem kuchyně sleduji příjezdovou cestu k domu. Vypadá tak pokojně, ale už brzy přijde monstrum z mých děsivých snů. Ten, co mi zničil dny a pomíchal noci. A já mu otevřu a nebudu moct utéct. Nikdy nevycházím přece ven. Co se může stát, až to monstrum pustím dovnitř?
Tady jsem v bezpečí. V mém světě není žádná hlína, žádné stromy, slunce ani vedro. Neprší tu a není tady zima. Zpěv ptáků vychází z nahrávky, slunce ze solária ve sklepě. Můj svět není veliký, ale je pro mě bezpečný. I tak často cestuji, nejlehčí je cestovat zeměmi, kde jsem doopravdy byla. Dnes jsem se vypravila do Itálie. Itálie mi připomíná mého démona, to monstrum. Ale snažím se ho vytěsnit a cestovat sama.
Na celý týden jsem se nastěhovala do tří hostinských pokojů v patře, které jsou stále nevyužité a málokdy tam chodím. Ty jsem prohlásila za Itálii. Pustila jsem italskou hudbu a dívala se na filmy o Itálii. Z cateringového podniku jsem si nechávala donést vybrané kulinářské speciality. A víno. Skvělé italské víno.
Procházím se ulicemi Říma, město je dusné a horké. Jsem vyčerpaná. Vyčerpaná z toho, jak se musím prodírat davy turistů, vyčerpaná z toho, jak musím věčně odmítat nabídky pouličních prodavačů. Vyčerpaná krásou kolem mě. Nebe je šedé a hluboké nad věčným městem a pod ním teče matně zelená Tibera.
Dokument o antickém Římě skončil a já usnula. Přes den se snažím spát. Sny už skoro nemám. V prvních letech, kdy jsem se stáhla se ze světa, si můj mozek pro mě vymýšlel krásná barvitá dobrodružství, tropické lesy i se zvířaty, města z barevných skel obývaná lidi s magickými schopnostmi. Sny bývaly veselé a jasné, ale později přišlo do snů to monstrum. Jeho stín mě zastihl ve snech, monstrum se do nich dostalo, pronásledovalo mě a já se budila zpocená hrůzou. Spánku jsem se začala bát a spala jsem raději přes den, bez noci a tmy se jeho přízrak nezdál tak děsivý.
A teď se ho chystám pozvat dál. Jeho. Moji noční můru.
Jsem spisovatelka, vydělávám si dobře a asi jsem i celkem bohatá. Každý rok se donutím napsat jeden kriminální román. Je mi 38 let a nevím, co mě přimělo pozvat si to monstrum domů. Chci přiznání a pravdu?
Promýšlím tahy dopředu. On si mě už nepamatuje. Monstrum, co vraždilo.
Rozhodla jsem se ho zbavit. Očistit se od něj.
V době kdy byla má rodina zavražděná, jsem byla v Itálii. Nepamatuji si detaily. Matka s otcem prý spali v domě. Zemřeli ve spánku a já zůstala sama.
Týden po jejich smrti jsem to monstrum viděla. Díval se dovnitř domu rodičů. Pozoroval mě. Měla jsem ruce od krve, asi jsem se řízla nožem, jak jsem se vyděsila a utíkala jsem ven i s tím nožem v ruce. Tak mě našli. Vyděšenou. Zmatenou. A já viděla jeho oči, postavu, jeho pohled. Chtěl dostat i mě. Nevím proč, ale jeho pohled mi to říkal.
Policie mi tehdy moc nevěřila a přičítali to šoku. Ale on přišel ještě dvakrát. Stál a díval se celou noc do domu. A já se bála pohnout. Utéct, volat. Zkaměnělá.
Odešla jsem z města a koupila jsem tenhle dům a v něm se uzavřela bezpečně a hermeticky před světem. Sem se dostat nikdo nemůže . Žiju si tu patnáct let ve vlastním vakuu. A teď! Teď jsem ho viděla! Byl ve zprávách a natáčel reportáž. Poznala bych jeho oči, pohled i postavu všude.
Vygooglovala jsem si ho. Věk, bydliště, na čem pracuje. A pozvala ho na rozhovor. Pracuje v deníku, kde čas od času dělá rozhovory s herci nebo spisovateli. Mám zbraň a taser, mám všude skryté kamery a mobil připravený na židli u stolu.
Zítra přijde. Budu chladná a přivítám ho jako podivínská spisovatelka.
Dnes se to stane, uvidím monstrum, vraha svých rodičů. Musím vědět, proč to udělal!
Přichystám revolver a taser na židli v kuchyni, kde budu sedět já. On bude naproti, aranžuji mu tam ovoce, pudinky, sklenici na víno a slané pečivo. Kolem jsou skryté kamery, kdyby se něco dělo, budu mít záznam pro policii. A hlavně – jeho doznání. To je můj cíl. Nebojím se smrti, jestli mě přijde zabít, jsem připravená bojovat. Beru si prášek na spaní a chci se dobře vyspat.
Ráno. Podivné, budit se ráno. Nervozita. Za hodinu má přijít monstrum. Jako novinář na rozhovor. To určitě, ušklíbám se.
Zvonek. Na cestě před domem stojí ON. Hned ho poznám. Nezmatkovat! Dýchat! Na tohle čekám patnáct let.
Otevírám a monstrum mi podává ruku. Nic nepoznal. Jsem pro něj jen záhadná spisovatelka. Je vysoký a nebýt toho monstra uvnitř, i pohledný muž. Sedá si ke stolu tam, kam má.
„Můžu si vás nahrát?“
Kývám, že mi to nevadí.
Ukusuje sýr a pečivo a zapíná nahrávací zařízení.
„Jste Daniela Danielová, to je vaše pravé jméno“?
„Není, je to pseudonym“. Hraje to, že mě nezná?
„Proč píšete tak temné věci Danielo, mladá a hezká žena jako vy?“
„Vy to nevíte? Četl jste mé krimi? Proč myslíte, že je píšu?“, snažím se být drsná. A přemýšlím, jestli má zbraň. Dívá se mi přímo do očí a já v nich vidím, že ví. Že mě prokoukl a hraje hru se mnou. Mou hru.
„Píšu, abych přežila. A vy to dobře víte. Proto jste přišel“. Vytahuji zbraň, kterou jsem si připravila. Držím ji jako kříž proti zlu.
„Co blázníte? To vítáte každého se zbraní?“, dívá se mi pořád do očí, na které jsem nezapomněla.
„Vím, kdo jste, viděla jsem vás před patnácti lety“, ztrácím se v mlze a slyším hudbu, kterou si pouštěli mí rodiče velmi často. Co se to děje? To dělá on? Pouští ji na mobilu? Jak může vědět, co měli rádi mí rodiče?
Ruka s revolverem se mi chvěje. Něco je špatně. Hudba zesiluje a vidím své ruce od krve, když mě tehdy sledoval.
Namířím na na něj zblízka: „zabil jste mé rodiče a sledoval i mě! Proč? Chci vědět proč?“, šermuji revolverem před jeho očima. A vidím strach. Cítím ho jako šelma, co cítí strach své kořisti.
„Uklidněte se Danielo, já vás neznám. Vím jen, že píšete krimi a nevycházíte ven“, maskuje svůj strach, je dobrý. Cítím jeho strach. „Vůbec nic o vás nevím, vy jste si mě pozala, tak co ode mě chcete?“
„Já vás ale znám! Viděla jsem vás“, a zase ta hudba zesiluje, prokletá hnusná písnička, jak jsem ji nenáviděla. A vidím mámu, jak vítá návštěvy. Smějí se s otcem a baví se jako vždy a hraje hudba. Já tam nejsem, nikdy mě nechtěli mít u svých návštěv. Jsem pro ně neviditelná. Proč se mi to teď vrací? Je tu se mnou jejich vrah! Proto? Vzpamatuj se. Nepanikař. Dýchej.
Upustím revolver a on toho využije a zkroutí mi ruce.
„Tak konec hraní Danielo, vím, že jste excentrická a dobrá spisovatelka, proč tohle děláte? Je to nějaká hra?“, je naštvaný.
„Blbá hra a už mě to otravuje“, křičí a já křičím také.
„Zabil jste je! Přiznejte to! Aspoň mně se přiznejte“. Hroutím se. Předměty kolem se rozostřují. Padám na zem a on mě zachytí. Drží mě. Zabije mě teď hned?
„Danielo, co je s vámi“??? snaží se mě posadit na židli, revolver leží na zemi , odkopne ho.
Kdo zabil vaše rodiče? Co se stalo“? podává mi vodu a beru si prášek na migrénu. Taková potupa. To chtěl. Hudba opět zesiluje a přichází ze všech stran. Jak tohle dělá? Zešílím z té hudby. Vidím své ruce, jsou od krve a pouští nůž na zem. Je to už patnáct let.
Monstrum googluje na mobilu a ptá se: „Vy jste Thorová, že jo? Daniela Thorová. Vaši rodiče zemřeli před patnácti lety“. Ukazuje mi článek z novin.
„Vy jste se podle médií zhroutila a nevycházíte ven. Proč si myslíte, že jsem je zabil já?“
„Danielo, kdo je zabil?“, ptá se nesmyslně zrovna on.
Všechno se odehrává v mlze a z ní vystupují divné obrazy:
Přijíždí domů a máma jí místo přivítání něco vyčítá, otec na ni řve jako vždy, že ji vydědí. Hraje tam ta děsná písnička a něco v ní přecvakne – jemně a neznatelně. Vidí nůž v kuchyni a krev na rukách, utíká pryč, zakopává. Obrazy se vyjasňují . Nemůže dýchat. Vidí jakýsi hotel a umyvadlo a krev, co odtéká pryč, letenky do Říma a strach. V její hlavě ožívá monstrum. To nemůže bý pravda, ona ho čekala patnáct let.
Ona je to monstrum?!!
„Já, já jsem je zabila! Mám krev na rukách, vidím ji a slyším jejich písničku, která tehdy hrála. Viděla jsem pak muže, který mě sledoval“. Hroutím se znovu na židli a vzpomínky se řinou jako slzy. Nenávidím své rodiče, jedu do Itálie a přeju si, aby je někdo zabil. Moc si to přeju! Vracím se domů a oni jsou mrtví. Pak vidím muže, tohoto muže. Monstrum. Tak to mám v představách. Monstrum je zabilo. Já byla to monstrum!
Ten muž mě chytí, drží mě, abych se nerozpadla a je to tak uklidňující.
Hudba odchází. Vidím se, jak přilétám znovu z Itálie. Je vedro a rodiče jsou mrtví. Prý je někdo zabil. Jsem sama v našem domě a chystám pohřeb.
„A ten muž? Monstrum? Kdo to tedy byl“? křičím na něj.
„Nebyl to asi nikdo, jen vaše představa“, potvrzuje mi, co už pár minut tuším, já spisovatelka krimi. Skvělých vypiplaných krimi. Proto je píšu?
Démon, monstrum, měl být tenhle muž. Ale on není monstrum. Je docela dobrý, když už dávno nezavolal policii. A kolébá mě v náručí. Uklidňuje.
A přitom asi něco tuší, protože mi radí, ať to nechám být, že patnáct let je dost dlouhý trest.
Vzpomínky se vracejí pomalu jako ústřižky z novin. Patnáct let žiju v bezpečí před ním a před sebou. Musím si to přiznat, jinak trest nepoleví. Zabila jsem své rodiče. Nikdy mě neměli rádi a já je taky ne. Ponižovali mě. Chtěli mě po sté vyhodit z domu nebo vydědit. Prasklo mi v hlavě, něco ve mně křuplo a já vzala ten nůž. Jak jednoduché. Trest by byl lepší než tenhle život.
On odchází, nechává mě v klidu. Říká něco o promlčeném trestu a vlastním trestu a psychoterapii. Nevnímám ho.
Ráno najdu jeho vizitku na nočním stolku.
Půjdu dnes prvně k malému jezeru u domu. Je krásně. Vidím stromy a cítím slunce. Svět je nějak moc barevný. A pak jdu dál lesem a pořád dál. Po patnácti letech jdu.