Ve formátu e-PUB je povídka ke stažení zde
Ve formátu PDF je povídka ke stažení zde
MANAŽER A BOHYNĚ
Zprávu o nemoci dostal od lékaře s hlavičkou motolské nemocnice. Drsný přístup lékaře mu vyhovoval. Černé na bílém, má to potvrzené, diagnóza je jasná, není na co se ptát. Vrátí se domů, kde na něj nikdo nečeká a zprávu položí na stůl. Jako rozsudek. Mohl by někomu zavolat a ulevit si. Mohl by spoustu věcí. Nemá komu doopravdy zavolat. Dvacet let života trávil s lidmi, kteří přicházeli a odcházeli, měnili se. Jen on zůstával – neměnný a spolehlivý. On zůstával na svém místě od školy až dodnes. Skvělý zaměstnanec, manažer, výkonný a loajální. S dobrou pověstí. Pro co jiného by žil?
Firma si ho cenila, bez ní by nebyl nic. Tuctový chlap, který si radši ani toho psa nepořídil, protože kdy by ho venčil?
Víkendy trávil na kole v přírodě, jezdíval, jak to počasí umožňovalo. Duši si vyjezdil a nohy a kondičku vypracoval. Byl svalnatý a štíhlý. Ženy by ho rády získaly jen pro sebe, ale v práci jejich nadbíhání nevnímal. Jen na kole se nechal unášet ženskými zadečky.
A teď tu má ten ROZSUDEK. On nekuřák a skoro abstinent. Rakovina slinivky ve třetím stádiu. Ani na něj netlačili s vyšetřením a termíny.
Teď je na to ve čtyřiceti třech letech úplně sám. Máma už je starší a ne úplně zdravá – nechce ji tím zatěžovat. Nikoho jiného nemá.
Nařídil si mobil jako vždy a vypil přesně odměřenou skleničku vína.
Nic se neděje.
Půjde spát a zítra bude zase dobrý, léta tréninku v sebeovládání.
Má být nemocný, podle lékařských zpráv je to víc než jasné, ale nemoc ho ještě asi nedohnala, protože fyzicky se cítil skvěle. Možná by nemusel dnes do práce… Možná by si mohl vyjet na kole, jen tak zlehka, okoukávat holky, které se už jarně vysvlékaly, být sám se sebou jako dřív….
Dobrý nápad, dovolenou si nikdy celou nevybral. Volno, pohoda, klid, dobrý pocit – kdy tohle naposledy cítil? A teď má rakovinu slinivky ve stádiu, kdy by operace už nic neřešila a chemoterapie by byla také jen zbytečnou zátěží. Hezkou smrt a nashledanou.
Měl se rozhodnout sám, jak bude postupovat dál….
Ale teď ne. Dnes se bude dívat po světě, po ženách, úplně cítil vůni lesa, trávy, klidu a ticha. Pojede svou starou trasou kolem Vltavy u Štěchovic. Smysly se změnily, vnímal každý detail. To je nádhera! Nikdy dřív to tak necítil. Jel jako kdyby to bylo naposledy, pomalu a požitkářsky si vychutnával trasu – stromy, slunce, cestu a ženy na kolech. Jejich zadečky se vrtěly v pěkném rytmu. Tak to měl rád. Pěkné ženské vlnicí se zadky. I proto jezdil na kole.
Tolik lidí není v práci a jen tak si tu jezdí nebo se vyhřívá na jarním sluníčku? Byl to příjemný, pocit, jako když byl výjimečně za školou, kdy se provinilost mísila s pocitem dobrodružství. Tak dnes je prvně „za prací“.
Tu dívku zahlédl zezadu. Měla kulatý nepřehlédnutelný zadeček a štíhlý pas, kolem něj vlály mahagonové vlasy. Obličej si jen představoval. Zastavila u studánky a oba si čerpali vodu do láhve. Prý je zde uzdravující voda svatého Prokopa. Pomohl jí vodu načerpat a vychutnal si několik studených doušků. Trasa vedla kolem řeky a pokračovali dál spolu. Byla veselá a občas se na Marka usmála.. Její obličej byl takový, jaký se hodil k jejímu typu – velké oči, veselé rysy ve tváři. Taky by se rád zase smál. A ono by to i šlo… Byl ve zvláštním rozpoložení a neměl kupodivu v hlavě černé myšlenky. Pohled na její profil, vlnící se postavu nebo zadeček s vlajícími vlasy pod helmou ho odpoutával od všeho ostatního.
„Jsem Veronika“, představila se mu, když seděli v trávě u řeky a upíjeli vodu načerpanou ze studánky.
„Hezké jméno, hodí se k tobě, já jsem Marek. Dneska jsem to v práci utnul a jsem fakt rád. Co ty?“ usmál se na ni.
„Já jsem to taky utnula“ rozesmála se Veronika, „utnu to, kdykoliv se mi zachce, protože jsem svobodná. Můžu si co chci a kdy chci“, pořád se smála.
„Tak to bych očekával, že jsi svobodná, nevypadáš jako kancl myš. A co vlastně děláš?
„Hádej“.
„Zkusím. Tak buď ještě studuješ nebo nebo jsi podnikatelka nebo máš bohatýho tatínka“?
„Tak skoro. Jsi dobrej“, zase se usmála, „jsem keramička. A ve své peci si peču svojí hlínu, kdy chci. A dneska jsem si dala volno“.
„Tak to jsme si dali oba volno, je fakt nádherně“.
Marek se cítil uvolněně jako už dlouho ne. Na kole jezdil už pět let sám po rozchodu s přítelkyní. A svoji samotu si střežil. Čím ho tahle vlasatá oblá víla na kole okouzlila?
„Pojedem?“
Rád ji dal přednost po úzké cestě, aby mohl pozorovat to, co už pozoroval před tím celou dobu. Cítil se ve formě jako nikdy a občas ho napadlo, co by asi dělala, kdyby zastavili a začal ji líbat a hladit zadeček. Moc příjemná představa.
Markovi se mihlo v hlavě takových podobných představ ještě několik, než dojeli k rozcestí, kde by se měli rozloučit a jet každý svým směrem domů.
Zastavili a Veronika si sundala helmu, roztřásla si mahagonové vlasy a vlnila se při všem jako vlna v moři. Nádherná, tebe si nenechám utéct, pomyslel si Marek. Pak si vyměnili mobily. Ona jela směrem na centrum a Marek směrem na západní okraj Prahy. Zvolna mizející vlasy a zadeček. Už byla jen malá kmitající se tečka… Uf. Tak tohle se mu dlouho nestalo. Místo ponurých myšlenek téměř znásilnil neznámou ženu.. Veronika, uložil si ji pečlivě do mobilu.
Doma ho nikdo nečekal, jen opuštěný apple na něj pomrkával na stole. V něm pracovní porady, rozpisy, breefingy, zadání pro obchodní a marketingové oddělení, obvyklá nuda. A zítra je zrovna porada vedení, která se protáhne tak na tři hodiny. Ještě několik porad, breefingů a možná to bude to poslední, co v životě uslyší a uvidí. Kolik času má? Pár měsíců? Nebo víc? Asi to už nevnímal, když to lékař zrovna říkal.
Lehl si příjemně unavený, slunce ve vlasech a pokožce, a jak usínal, pořád viděl Veroniku. Úsměv, zadeček, vlasy. Jeli spolu na dvojkole a zastavili u vody. Ona se smála a pořád ukazovala před sebe, kde byla louka s malými nahými vílami. Veronika šla za nimi.. Lehla si na ní a volala na něj, aby za ní šel. Šel a ona se svlékala. Položila ho na zem a svými pevnými ňadry ho hladila. Bylo to léčivé a voňavé.. Prsa jí rostla do větších a ještě větších rozměrů, nejdřív ho to vzrušovalo, jak se mění a rostou, ale vzrušení se měnilo v úzkost, že ho zahltí ta obří ňadra. Vyplňovala celý prostor a obrovská ho dusila a do úst se mu cpala bradavka velká jako tenisový míček.“Udusím se!“, mumlal. Zpocený se probudil. Zpocený i vzrušený. Uf. To už se mu dlouho nestalo.
Sedm hodin ráno. Ráno se kolem rozprsklo jako žluté oslňující světlo. Ráno se zdálo jako hezký okamžik dne.
Má udělat své mechanické ranní úkony? A směřovat jako vždy do kanceláře na manažerskou židli a za svůj manažerský stůl? Zahájit poradu? Umřít při ní nebo při další, přímo za stolem? Ne! Ne! Ne! Ten sen s obrovskými ňadry – to bylo jasné varování, vzrušení přebité úzkostí. Nechce umřít za manažerským stolem.
Lehl si znovu do postele a usnul. Viděl louku a Veroniku, která mu mávala. Měla svá normální ňadra, i tak celkem velká, jak si všiml, ale už to bylo v pořádku. Bez úzkosti. Odpočíval. Zavolal do práce, že je stále nemocný. Taky je, ne?
Rozhodl se. Už se tam nevrátí. Není k čemu se vracet. Je sám a má jen své představy, jak strávit zbylé měsíce života.
Jaro bylo v plném proudu a všude ukazovalo svůj pučící život. Pučelo a kvetlo úplně všechno. Marek s Veronikou se šli projít po nábřeží, kde to měli oba rádi. Na druhé schůzce ji políbil a chytil za ruku. A přišlo mu to tak přirozené jako ve dvaceti. Dnes na třetí schůzce se nechal pozvat na čaj pod Vyšehrad do malého ateliéru s keramickými obrázky. Kožená odřená sedačka a čaj. Svlečená podprsenka, pevná těžká prsa a oblý zadeček na odřené kůži sedačky. Spíš ho svedla ona. Jako v jeho snu. Nevěděl, že má tak těžká a plná prsa, kterými ho něžně dusila a on si zažil déja vu bez úzkosti, jen se vzrušením. A pak už jen držel její poddajné a měkké tělo, které obracel jako palačinku podle chuti nahoru a dolů, pod sebe a nad sebe. V krásné a dlouho nezažité extázi. Měl chuť ji štípnout aby se utvrdil, že je to její krásné měkké tělo skutečné. Bylo. A velmi ho vzrušovalo. Jestli má umřít, ať umře teď. Ale neumíral a chtělo se mu žít a každý den trávit na té drsné kožené pohovce. Nevěděl kolik mužů se tam tak dobře cítilo jako on. Veronika si pak sedla k hliněným obrázkům nahá a jako symbol pradávné ženy něco píchala a ryla do hlíny, ruce jí kmitaly a s nimi i její ňadra a tělo udržovaly rytmus. Sem a tam. Tam a sem. Vše se pohupovalo. Krásný obraz. Nechtěl promarnit žádný prchavý okamžik. Ta žena byla schopná z něj udělat sexuálního štvance. Cokoliv, co si usmyslela. Všechny nemoci mohla udusit svými nahými prsy, jak to zažil ve snu.
Pracovala a on se na ni celou dobu díval, bez myšlenek, s hlavou vyčištěnou její ženskostí. Vtáhla ho do sebe a přetvářela jeho myšlenky v pocity.
„Nejsi nemocný“, prohlásila jednou, když dělali totéž co jindy na kožené sedačce ateliéru.
„Proč myslíš, že nejsem? Ani nevím kolik času mám“.
„Nemoc je jen stav duše a ta tvoje byla uzamčená v těle, které neznalo vášeň. A ani sex. Tvoje duše byla nemocná a už si nevěděla rady, tak onemocnělo i tělo. Chápeš?“
„No nevím.., sex jsem někdy měl.“
„Ale ne vášeň. Vášeň musím mít, jinak bych byla nemocná. Hodně věcí cítím a teď cítím, že jsi v pohodě, nic v tobě se nerozpadá, cítím to i čichem. Nesměj se. Máš v sobě teď víc energie než ve třiceti, nebo se pletu?“
„To se nepleteš a jsou to tvoje čáry, ty jsi fakt čarodějnice! Už si to opravdu myslím.
„Marku, to já vím už dávno. Víš kolik lidí jsem už vyléčila?“
„Nemyslíš spíš mužů?Tak tomu věřím! Čaruješ tělem, rukama, vším“.
„No právě! Proto to cítím, je to už měsíc, co jsi se mnou skoro denně a já to cítím, vyléčím tě“, potřásala vážně hlavou.
„Jasně že jo, věřím ti a je fakt, že se cítím dobře a nikam ani nechodím. Žádné léky neberu, na kontroly nechodím. Žádná práce. Jen tady sedím nebo s tebou šukám, to je asi ta správná, ta úplně nejlepší terapie a ani nevím, co s tebou dělat, když spolu jsme, napadá mě jen tohle“, smál se.
„Marku nesměj se, to je právě dobře, to JE terapie a nejde jen o to šukání, když to tak nazýváš. Jde o to čištění zevnitř, klidně mi nevěř, ale je ti dobře. A už by třeba nemuselo být“.
„Ošukám tě milionkrát a uzdravím se?“
„Nepochybuj, vůbec nepochybuj a dělej, co chce tvoje tělo“, roztřásla si už zase vlasy kolem hrudi.
A když usínal na jejích prsou, vešla mu do hlavy něžná myšlenka, že ho léčí právě její prsa, že v nich je ukrytá síla.., i jeho úzkosti, které měl už roky, zmizely a on se do snů propadal hladce, jako když dítě leží na své matce spokojené a ukonejšené.
Od poslední návštěvy lékaře a jeho diagnózy už uplynulo skoro pět měsíců. Dny se medově vlekly, pomalu si je vychutnával sám nebo s Veronikou. Byla mu už tak blízká, že ji při odloučení postrádal. Připadalo mu, že žije a vše vnímá intenzivně víc a víc všemi smysly. Zvuky, vůně, barvy a pocity. Byl zaplavený jako narozené dítě vším. A myšlenky na nemoc a smrt se jen čas od času zlehka vynořily, ale tiše odcházely a on se jimi nedusil a nebál se. Kdyby to chtěl přesně pojmenovat – přestal se bát smrti, tunelů a zavřených prostorů. Dříve z nich měl fóbii, tunelům se vyhýbal, do výtahu by nevkročil a smrti se tak nějak na okraji vědomí obával pořád. Teď, když se před ním reálně rozprostírala ve své nekonečnosti, bylo mu to jedno. Umře dnes nebo za měsíc nebo za 30 let, není to jedno? Den byl důležitý a co bude za měsíc, to neplánoval. Práci opustil bez potíží a s lehkým srdcem… Vzal si rok manažerského neplaceného volna, což jeho firma vysokým manažerům umožňovala. Peněz měl našetřeno dost, aby mohl rok žít a úplně se neomezovat… Tyto věci přestal řešit tak jako dřív.
Veronika mu také našla homeopatku a léčitelku Leonu, která měla dobrou pověst a pracovala s bylinami, léčivými dietami a hypnózou. Každý týden ji spolu navštěvovali a její hypnotická sezení byla příjemná. Dostával se do malátného rozpoložení a posiloval své vnitřní síly. Leona mu také míchala bylinné směsi a každý měsíc držel malou hladovku. Jedl zeleninu, ovocné šťávy a vynechal vše živočišné. Těžko říct, co z toho působilo. Ale bylo mu dobře. Vnímal i lidi kolem sebe, jejich vztek a stres i úsměvy.
Také začal opět navštěvovat matku na Vysočině a představil jí Veroniku. Veronika se tam ihned zabydlela a z jeho pokoje z dětství si udělala provizorní ateliér. Nemohla si dovolit vše nechat být jako on… Měla už své stálé klienty a práce ji bavila i přiměřeně živila. I když nedokončila ani střední školu, protože ta ji nebavila. Bavil ji život a muži obzvlášť. Ale Markovi bylo mu úplně fuk, jestli jich měla milion před ním. Vyšehradská Máří Magdaléna. Teď byla jen jeho.
Po čtyřech měsících mu volali z Motolské onkologie, že se nedostavuje na kontroly a budou ho muset z léčebných plánů a postupů vyškrtnout. Komu by to vadilo? Markovi žádné zbytečné postupy nescházely.
Dny plynuly měkce a pomalu. Léto se lenivě přelilo v září. Obtisklo se na lidi jako sluneční polibek a odcházelo. A v září se s Veronikou vydali na Korsiku. S batohy a spacáky kempovali v nádherných korsických lesích. Chodili ve středozemních horách kolem Corte a pak odpočívali na plážích, kde bylo málo lidí a hodně červených skal. Bylo to hezčí než v luxusních hotelích, které dřív Marek miloval.
Veronika chodila jen v malých bikinách a s horním dílem plavek se vůbec neobtěžovala. Bylo jí jedno, že na ni muži civěli, „ať se podívaj na přírodní čtyřky“, smála se a schválně se vlnila a pohupovala. Jejich přítelkyně ji odstřelovaly pohledy, ale zraky svých mužů od ní odvrátit nedokázaly nikdy. Smála se a když měla laškovnou náladu, natírala se krémem na opalování dlouze a eroticky a všude – prý aby si tak užili ti, co na ni přímo nebo tajně zírali. Chtěla být obrazem pro všechny. Nebyla v tom marnivost. Ale Marek žárlil a zahaloval ji.
Někdy to přehnal a Veronika se naštvala, odhodila všechny šátečky a ručníky, které ji nenápadně pokládal na hrudník. Vstala a lehla si na něj. Mezi lidmi ho přímo na pláži dusila svým hrudníkem a bylo jí úplně jedno, kdo se na ně dívá. Pak se odešla koupat a svlékla si i malé plavkové kalhotky. Mužská část pláže byla v pohotovosti a i kdyby tudy prošlo tornádo, nikdo by se nepřestal dívat jen na ni. Lehla si do vln a nechala je pohupovat po svém oblém těle. Dívali se všichni. I ženy. Bylo to krásné magické divadlo a Veronika vypadala jako vyvinutá mořská panna, jako symbol plodnosti, chtíče i nevinnosti. A tím i byla.
Večer podstupovali stále stejný rituál, který se mu zdál ve snu, když se seznámili. Její prsa ho léčila každý večer a protože už měl mnohem víc energie než dřív, často už neležel klidně, ale drsně si ji bral o ona ho nechávala dělat, co se mu líbí. Máří Magdalena vyšehradská – zkušená i poddajná.
Na konci dovolené mu při jejich pravidelném uzdravovacím rituálu oznámila, že ji konečně oplodnil! Že se na to už moc těšila! Oba se váleli po zemi, padali do vln i na sebe. Jejich sexuální energie se změnila v nějaký konkrétní smysl.
Marek cítil, že tohle je teprve začátek. Energie se mu vrátila a on neumíral, dokonce plodil nový život! Se zrzavou bohyní erotiky. Tohle je skutečný konec i začátek starého Marka! Bude plodit s touhle mahagonovou bohyní děti, neumře a už se nevrátí tam, kde byl dřív.
Odstěhoval se ze svého bytu, kde nebyl nikdy šťastný a v práci ukončil manažerské volno. Pohled na rostoucí břicho své zrzavé ženy ho ujistil, že může úplně všechno. Ale jen z malé zvědavosti zašel na vyšetření, aby se přesvědčil, že mu tělo nelže. Byl zdravý, jak předpokládal. A zamával na zrzavého doktora, který se tvářil, jako kdyby ho někdo nachytal, že neumí vůbec nic.
Byl volný a těšil se na další dny se svou budoucí zrzavou rodinou, bůh ví, kolik jich ještě bude… A jeho bohyně se k němu těhotensky kolébala – krásná ještě víc než dřív!
