Ve formátu e-PUB je povídka ke stažení zde
Ve formátu PDF je povídka ke stažení zde
KRABIČKA POSLEDNÍ ZÁCHRANY
Toho muže potkala náhodně i cíleně. Přes seznamku. Po rozvodu s manželem se Sára chtěla seznámit a především rychle odejít z dočasného azylu u rodičů. Despotický otec ji indikoval i despotické partnery. Docela rychle si našla několik celkem přijatelných mužů. Dá se říct, že spěchala.
Michal vypadal jako člověk, který ví, co chce a ochrání ji. Měl malou vlastní firmu a zdál přijatelný.Nebyl to asociál ani flákač ani frajírek nebo ožrala jako celá plejáda předchozích známostí, které vyšuměly jako jejich zvětralá piva v hospodě u Vystřeleného voka , kam občas i po studiu ještě chodila randit. Nešetřil, nebyl lakomý ani děvka a byla jeho první skutečná přítelkyně . Sára nechtěla hledat malichernosti, připadal jí dobrý a hlavně hodný, i když ji občas překvapilo, jak bravurně uměl z gentlemana přejít do vulgárních nadávek. Ale byla na ně celý život zvyklá od jiných mužů. Začali se scházet a nakonec si ji i odstěhoval od dočasného přítele z vesnice u Kladna zase zpátky do Prahy k němu domů rovnou na Malou Stranu. Půl roku po rozvodu se jí stále ještě stýskalo po bývalém manželovi. Ale Michal působil dojmem, že ji má rád, a asi ji rád měl, takže ho nakonec měla ráda proto, že má rád on ji a že se o ni stará. Potřebovala někoho staršího, kdo byl nahradil otce, kterého v dětství nezažila v otcovské roli. Chtěla být něčí princezna a tak si to užívala. Nikdy nezažila muže, který by něco tak dobře uměl jako Michal. Michal uměl opravit věci, zařídit věci, zajet pro cokoli do hobby marketu a opravdu něco doma i vytvořit, chodil s ní na procházky i na výlety. To rozhodlo, že bude s ním. Byl pracovitý a i to ji přišlo po všech ztracených a divných existencích jako něco pozoruhodného. Proto nevnímala jeho občasné výbuchy vzteku jako něco, co by mělo být důvodem k rozchodu. Pracovala jako designérka nábytku a práce ji bavila. Vše se ji začínalo dařit a tak ráda zapomínala na okamžiky, kdy ji Michal ve vzteku vyhrožoval, že ji odstěhuje zpět k rodičům a utíkal na noc spát do práce. Takové zvláštní stavy nekontrolovaného vzteku. Které moc nechápala a s ubrečenýma opuchlýma očima chodila do práce ve slunečních brýlích. Takové zážitky naštěstí ráda zapomínala ,když byl Michal zase milý a normální. Sára zapomínala přímo ukázkově. Měla na to celé dětství a dospívání, aby se naučila vyselektovat věci bolavé a že jich zažila poměrně dost. Co byl nějaký vzteklý večer a noc proti tomu? Byla zvyklá od otce.
Michalovi bylo čtyřicet dva a byla jeho první , se kterou chodil a žil. I to ji lichotilo. Starší muži měli v sobě příslib ochrany, jistoty a serióznosti.
Sára ho sice nemilovala tak intenzivně jako předešlé partnery, ale byl jediný, koho měla jako rodinu a vytvořila si k němu silnou vazbu. „Já ho vlastně miluju, protože on miluje mě“.
Po roce se vzali. Konečně měla rodinu, která ji tolik chyběla… Konečně mohla být jako ostatní normální holky. V té době ještě lidé nežili singl a nebylo to módní. Konečně měla ochranu a domov.
Po třech letech se jim narodil syn, kterého si plánovali, i když Sára si trochu přála holčičku.
Těhotenství bylo krásné období, Michal o ni pečoval, smáli se spolu a chodil s ní i na kontroly na gynekologii, protože měla rizikové těhotenství. Nosil ji i po schodech v náručí. Doslova. Krásné časy. Jen aby se miminu v Sářině břiše nic nestalo.
Kdy se to změnilo a proč, na to si Sára nemůže vzpomenout. Poslední dobou často zapomíná, dopoledne probrečí a těší se, až bude volná. Těšila se, že unikne. Jakkoliv. Kamkoliv. Radost se z ní odpařila jako voda v horký letní den.
Když se jim narodil syn Daniel, bylo to hezké období. Michal byl často s nimi, bral si volno z práce a bylo znát, že si svou rodinu užívá. Šťastná rodinka. Jako z časopisů. Jen při jedné z hádek, kdy Michal opět utekl do práce, se stala zvláštní věc. Malého, několikaměsíčního syna položil na zem, přímo na zem na dlaždičky v kuchyni a odešel, aby Sáru potrestal. To jí utkvělo v hlavě jako něco divného a nepatřičného. Malý kojenec ležící na zemi pár sekund než ho ona zdvihne. Mžik. Okamžik, zachvění víčka, několik vteřin, cvak a bylo to pryč. Vymazala ten mžik.
Syn byl náročné mimino a šlo to tak dál i do jeho batolecího a předškolního věku. Daniel měl poruchu ADHD a neurologické problémy. Péče o něj byla náročná a oba byli hodně vyčerpaní. Hádali se.Po nocích ho nosili na krku, jezdili autem,aby nebrečel. Jezdili se řvoucím kočárkem ve dne. POmalu si zvykali, že kam přijdou, tam jsou atrakcí. Když bylo Danielovi rok začala Sára dvakrát týdně pracovat jako designérka ve svém minisalonu. Potřebovala se nadýchnout a utéct …Hádali se častěji a tehdy ji manžel napadl fyzicky poprvé, tlačil ji hlavou po bytě a tlačil tak silně, že měla záda pochroumaná a bolavá a druhý den byl zrovna Štědrý den. Poprvé zůstali doma i večer a netrávili ho u rodičů. Otec by je vyhodil, pokud by vše nebylo úplně v pořádku a Sára s opuchlýma očima udělala první štědrovečerní večeři jen pro ně tři. Malý dvouletý Daniel byl roztomilý a to jí dávalo sílu. Strašně ho milovala. Stačilo si němu čichnout a ta vůně ji vždy pohladila. Její voňavý chlapeček. Bolavá záda natřela gelem a snažila se být „veselá“. Od Michala dostala náušnice a hodinky a syn se batolil kolem dárků a byl tak milý a legrační, šišlal a radoval se z dárk jako nemotorný medvídek, že bolest ustupovala a Sára začínala zapomínat, že nějaká byla.
Dny se měnily v měsíce a život byl voňavý a hřejivý s malým Danem. I manžel s nimi chodil na procházky. Pouštět draka, ketrého se Dan bál, s kočárkem k rybníčku, v létě na chalupu rodičů, kde si malý Dan zamiloval les a pampelišky a ona taky..Chtěla tam zůstat napořád.
Dan byl jiný než ostatní děti a Sára se na něj upnula. On ji vracel lásku, voněl, dával jí to, co potřebovala, objetí a dotyky a lásku voňavého dítěte.
Michal měl malý podnik a často byl vystresovaný, když se nedařilo. Hádali se a on ve vzteku hledal, jak by ji ponížil. Dělalo mu to dobře. Při jedné takové hádce ji opět napadl a drtil nos a ústa dlaní, aby už „držela hubu“ a krk jí zakláněl bolestivě dozadu. Nemohla se hýbat, ruka ji držela v zakloněné pozici a když ji pustil, vyčítal jí, že si za to může sama. Vždy si za to „mohla sama“. Nos otekl a tváře také a ztratila v nich cit. Tehdy byla prvně u lékaře a přiznala, že jí to udělal manžel. Nos se hojil a Sára měla neskutečnou schopnost vždy na vše zapomenout. Mozek jí tak fungoval, zapomínal na zlé věci. Chtěl zapomenout. V mezidobí mezi hádkami a útoky bylo vše v pořádku a život běžel docela normálně. Sára si udělala kurs na design nábytku a měla radost z nového malého podnikání. Michal pomáhal zařizovat Sáře drobné věci k podnikání, a vše, co se stalo dřív, se zdálo být jen jako dávný úlet, který už ani neplatí, úlet, který zmizel z vědomí, vygumovaný dobrými dny v klidu…
V té době ji pořád miloval a ona jeho pořád vnímala jako ochránce a měli společný cíl. Koupit si domek a pořídit si zahrádku, aby měli klid a soukromí a hodně stromů na zahradě. Koupili si malý domek se zahrádkou a jeli na dovolenou k moři a do hor. Syn rostl a jeho neurologické potíže se trochu zlepšovaly. Žili bez společných přátel, jen Sára měla několik kamarádek, se kterými se občas stýkala, když Michal nebyl doma. Neměl rád cizí lidi v domě a neměl potřebu nikoho zvát nebo se s někým stýkat. Stačila mu jeho práce, která se pomalu stávala jeho hlavním životem. Tam měl kolegy a kolegyně – své zaměstnance, kteří se k němu chovali přátelsky a s úctou jako k šéfovi a naplňovaly jeho potřebu sociálního kontaktu.
Práce na novém domku jim dodala energii a společnou náplň. Sázeli stromy, snažili se zahradničit, i když to moc neuměli. A Daniel chodil do školky a byl z něj moc roztomilý kluk. Jsem šťastná, říkala si Sára občas, když seděla večer na zahradě a pozorovala hvězdy. Byla mladá, zdravá, hezká a moc by si přála ještě jedno dítě. Uvažovala o adopci. Adopci ale Michal odmítl. Daniel zůstal sám a později toho litovala. Neměl nikoho kromě nich. Oni tři byli celá malá rodina.
Když se Michal nasytil úprav na domku a na zahradě, začal zase žít hlavně pro svou firmu. Už i malý pětiletý Daniel se mu smál, že je to jeho rodina. V půl osmé odjížděl do práce a v šest večer se vracel. O ničem nikdy nemluvil. Se Sárou nikdy nic nekonzultoval ani neprobíral, s vydělanými penězi dělal, co uznal za vhodné. Tak se Sára dozvěděla, že si koupil velkou nemovitost na obrovský dluh a od té doby už domů peníze nepřinášel, na účtě měli stále jen na provoz domácnosti a domku, ale žádné úspory. Nic navíc. Michal začal být mnohem víc nervózní a vzteklý, než kdykoliv před tím. A pokud se s ním dalo mluvit, sliboval Sáře, že jen co splatí dluhy ,říkal jim investice, zase bude lépe. Ale investice nemizely, jeho firma se stále rozšiřovala a on přijímal nové a nové zaměstnance. Odcházeli a přicházeli, šoféři, holky do administrativy, drazí obchodníci a lidi na marketing. Teď si připadal jako šéf. A jako šéf se začal pomalu chovat i doma. Doma se přestali smát a Michal buď spal nebo odpočíval . Smích a hřejivý pocit a něco dalšího mizelo. Pomalu, ale bez ustání mizelo. Michal častěji na Sáru vyjížděl, urážel ji a ponižoval, že málo vydělává, že nedělá nic, že je k ničemu a nikdo by s ní kromě něj nevydržel. Sára to nechápala, ptala se, proč to říká a hádky byly hlučné a časté a končily často tak, že z domova odcházela Sára. Aby utekla nekončícím hádkám, raději odcházela pryč – jezdila autem nebo chodila v létě po nocích kilometry pěšky. Často utekli i se synem, kterému to v té době připadalo jako dobrodružství. Jednou spali i v autě. Bylo léto obloha byla plná hvězd a z domků a zahrad se ozýval smích, lidé grilovali a bavili. Nakonec usnuli u jejich rybníčku a Dan byl nadšený.
Dny se odvíjely a léto, kdy se dalo chodit po nocích, odešlo. V zimě nebylo, kam jít ani utéct. Svou prací si vydělala málo na pronájem bytu v Praze a Daniel potřeboval speciální péči, ale i tak by šla, kdyby se našel někdo. Někdo kdo by šel s ní. Začala hledat po seznamkách, občas se s někým sešla, ale nebyla vytrvalá a jak se situace doma uklidnila, hledání nechala. Příteli, kdyby byl seriózní, by se nebránila. Michal by se to nedozvěděl, nežárlil. Ale problém spočíval v tom, že každý muž chtěl, aby u něj spala a očekával především sex. A kdyby se našel i někdo perspektivní, kdy by s ním byla?? Přes den měla buď svou práci nebo řešila problémy s Danielem ve škole a nedokázala od něj večer odejít jen tak na rande. Na jednu stranu by ráda odešla jednou provždy i s Danielem, ale zároveň ji něco vracelo zpátky ke staré a známe „jistotě“. Tak se vše opakovalo pořád dokola. Hádka, bitka, rozhodnutí, že odejde, volání na různé krizové linky, žádosti o rozvod napsané a nikdy neposlané. Smíření se. Zapomínání. Nikdy odejít nedokázala. Bála se financí a jak by syna uživila. Ať to promýšlela jakkoliv, byla v pasti, sama měla jen půl domku a ostatním majetkem disponoval Michal. Nevěděla, kolik má peněz nebo dluhů a často nespala celé noci, protože se obávala o budoucnost. Co dál? Co bude ve stáří? Kdo je zabezpečí? Pořád věřila slovům Michala, „neboj se, já se o vás postarám“, ale možná už doopravdy nevěřila.
Obavy přicházely často v noci a Sára nespala a vytvářela si v hlavě záchranné plány, co by dělala, kdyby bylo nejhůř. Pak se jako vždy předtím zase oklepala, zapomněla a starosti pustila z hlavy.. A raději něco dělala tak intenzivně, že na starosti nemyslela. Byla to její horská dráha. Chvíle klidu střídaly obavy, hádky a tahanice s Michalem. Sama někdy nechápala, jak všechno vydrží. A hledala, čeho se chytit jako záchrany. Aby se nezbláznila, aby mohla dýchat.. Když se cítila úplně nejhůř vymýšlela si nové designy nábytku , navrhovala interiéry a práce byla pro ni taková krabička poslední záchrany. A hlavně malý Daniel. S ním byla svobodná a veselá. Tolik procházek v přírodě už nikdy nezažije, jako když byl Dan malý. To byly dny a malé okamžiky, které se také vešly do krabičky poslední záchrany. Když bylo nejhůř, otevřela ji.
Daniel rostl a byl to pořád její nejlepší kamarád. I on zažíval hádky rodičů a křik Michala. Kdo pozná, co to s ním udělá…?
Když bylo Danielovi jedenáct let, došlo k situaci, která se opakovala sice již dřív, ale tentokrát se do ni dostal i jedenáctiletý Daniel. Při jedné z hádek, kdy ji manžel nakonec tloukl pěstí do hlavy a zad, musela syna zavolat o pomoc, rány byly tak zběsilé, že si Sára říkala „teď mě zabije nebo zmrzačí, teď umřu“, a kryla si hlavu a obličej před pěstmi. A tohle viděl její malý Daniel, který nezaváhal, zhodnotil rychle situaci a běžel si pro nůž, bodal do dveří a křičel na Michala: „Nech mámu, nebo tě zabiju“! Bránil ji, jak uměl. A silný byl hodně. Michal byl v ráži a nadával i synovi. Vše se odehrávalo jako už mnohokrát. Jen rány byly horší. Sára viděla jako v mlze, na ucho neslyšela, motala se jí hlava a byla v šoku – přijela policie, záchranka, která ji bez jejího souhlasu i se synem odvezla na pohotovost velké nemocnice. V záchrance seděli dva divní záchranáři, kteří ji před synem uráželi a vyjadřovali se, že takové typy, jako je ona, znají, a že ji měl manžel zbít mnohem víc. Vůbec to nechápali a Daniel jim nadával a bránil Sáru a oni je celou cestu uráželi . Nepochopitelné a děsivé. Jak to, že se vždycky místo pochopení setkávala s muži, kteří dávali najevo, že zbít ženu je tak nějak správné, vždyť ona si za to může stejně vždycky sama. Sára zůstala s bolestí hlavy a zad a s rozmazaným viděním dlouhé hodiny v čekárně nemocnice. Daniel byl s ní, pomáhal jí, držel ji za ruku, uklidňoval. Choval se tak, jak by se mohli mnozí muži učit. Po rentgenech a vyšetřeních je oba odvezli na výslech na policii, kde již Sára několikrát podávala oznámení na ublížení na zdraví. Dříve ji odbývali s tím „ať se rozvede“ a že jí „nemůžou pomoct, dokud jí manžel něco nezlomí“. Vždy cítila sympatie mužů k sobě navzájem a tendenci dívat se na ženu tak, že „ona si za to může sama“. Tentokrát ne, protože byl ve hře nůž a nezletilé dítě. Bylo jí špatně a nikoho nezajímalo, jak jí je a že ji manžel napadl, zajímal je pouze nůž. NŮŽ. Jak se tam vzal, co s ním kdo dělal?? Nůž byl zadržen v pytlíku jako v detektivkách při vraždě předmět doličný. Daniel byl otcem obviněn a vyslýchán až do jedné hodiny v noci. Zážitek, který by nepřála nikomu. To bylo ale naposledy, co na Sáru manžel sáhl. Policie šetření přerušila a ukončila. Od té doby na Sáru Michal opravdu nesáhl a ona i tak často toužila od něj odejít, už přestávala mít na opakování věčně stejných příběhů sílu. Vzdávala to. Doma to už nebylo jako doma. Chybělo tam to, co dělá domov – důvěra a hlavně radost. Smích. Daniel se psychicky zhoršil, jeho dávné potíže se opět objevily a také se pokusil o sebevraždu. Nevěděl proč – život ho přestal bavit. Neměl kamarády a uzavíral se do sebe.. Byl náladový. Sára se mu snažila pomáhat, jak mohla. A často už nemohla. Nemohla a musela. Musela být s Danielem a pomáhat mu. Ona musela.
A byly i dobré dny. Daniel uměl zase blbnout a dělat dětské skopičiny i pubertální výlevy opovržení nad světem. Jen Sára a Michal už se spolu nesmáli. Mluvili spolu, fungovali technicky, dokonce spolu spali, ale duše byly od sebe daleko. Tak daleko, že už mohli jen rezignovat nebo se oddělit. Sára rezignovala. Žila jako robot, přežívala jen díky synovi a své práci, kterou musela začít dělat doma, protože nebyly peníze na pronájem místnosti.
Na všechno se dá zvyknout. Mozek má vlastnost, kdy zapomíná na nejhorší věci, aby nás ochránil. Ale zapomenout jako dřív už neuměla ani mistyně v zapomínání.
Sára čekala, až její syn vyroste, až ji nebude potřebovat. Pak bude moct odejít. Jednou odejde. Skutečnou krabičku poslední záchrany si schovala už dávno – a v ní několik plat silných hypnotik. To by mělo stačit. Až bude Daniel velký.
Jaro se měnilo v teplé dny léta a v barevný podzim, který se blížil pomalu nezadržitelně k další tajemné zimě a vánocům. Po vánocích čekali na jaro a Sára se dívala, jak syn roste a brzy ji nebude potřebovat. Pak možná odejde někam jinam. Kamkoliv. Naději ještě neztratila, jen věděla, že jednou bude muset odejít – třeba bez peněz. Lidé často říkají,že peníze nejsou ke štěstí potřeba. Ale jsou i možností svobody a volby… Tu zrovna teď nemá. Nechá tomu volný průběh, jak jí doporučovala terapeutka. Neřešit věci, dokud se nerozhodne. Ani terapeutka ale nevěděla o její krabičce poslední záchrany. A ani ona sama neví, jestli ji použije. Někdy se dá zachránit příběh života až na jeho skoro konci. Kdo to ví? Kde je tenká hranice možných začátků a definitivních konců? Naděje zůstala pořád tam, kde byla celou dobu.
Zůstávala. Dlouho byl klid.. a když přestal byýt, Sára už neutíkala jen tak. Zbalila si kabelku, doklady, toaletní věci, několik kousků oblečení a klíče -ty ještě bude potřebovat. Až se vrátí pro syna. Rozloučila se synem, který ji odbyl, že nemá čas,ale i tak stihla přičichnout k jeho vůni a načerpat ji na cestu. Nevěděla, kam se vydá. Má auto a někam dojede a pak ..Pak uvidí…, domů se vrátit neplánovala. Co bude komu chybět? Nákupy a jídlo? Na to aby na ni řval pošahaný chlap? Kočkám ? Odnášení talířů se synova pokoje a mytí věcí po něm? Večerní televize s šíleným manželem, když bude zase třeba v dobrém rozpoložení? Tohle jí chybět nebude. Tohle už ne..Nakonec to snášela už patnáct let.Rozhlédla se po domku a po okolí, nebude ji chybět vlastně vůbec nic….Až ji syn bude potřebovat, ozve se……Mobil snad mít bude, ale kdo ví, ani ona nevěděla , co bude a kde bude zítra…
Odešla a mobil si stále pečlivě nabíjela. Byla se synem dohodnutá. Chtěl být s ní a rozhodl se sám…Sára čekala a věděla, že horší to už nikdy nebude, jako to, co prožívala patnáct let. Tak dlouho to trvalo, než se rozhodla odejít…Nadechla se, otevřela oči, vnímala barvy a vůně kolem sebe. Mohla si vše vychutnávat beze strachu. Bez obav, co se stane.Položila se na trávu a zavřela oči. Nebe se třpytilo jarem . Co bude dál?