Ve formátu e-PUB je povídka ke stažení zde
Ve formátu PDF je povídka ke stažení zde
CIZÍ PŘÍTOMNOST
Ráno se probudila s bolestí hlavy a tělo bylo bolavé jako po těžké dřině. Co se stalo? Přemýšlela, aby si uvědomila čas a vzpomínky. Něco se zdálo divné, jiné..
Tělo se rozpohybovalo jako automat, ale fungovalo i na bázi autopilota. V hlavě vířily miliony myšlenek, útržky vět, pocitů.. jako kdyby je znala…
Vstala a dělala stejné věci jako dřív. Nakoupila, pak pracovala doma na počítači jako vždy. Byla to ona a nebyla jako dřív.. Kolem ní se tvořila a houstla zvláštní mlha pocitů, takové déja vu. Kde to prožila?
Konec dne se nachýlil jako staré olámané větve stromu. Den unaveně končil.. Den strávený na počítači. Den s kočkami a s imaginárními on line klienty.
Proč dnes cítí něco zvláštního kolem sebe? Není to smutek, ten zná dobře. Ani osamělost, i tu zná dobře… Je to spíš pocit nějaké cizí přítomnosti… Asi je unavená a nemá si s kým promluvit.
Procházky po práci a na ukončení dne si naordinovala každý den, když zrovna nepršelo. Vyčistit si hlavu. Dostat se ven, s někým se vidět a mluvit ani nemusí, stačí vyjít mezi lidi a pozorovat den.
Rychlá chůze kolem oblíbeného rybníčku s foťákem v ruce jako vždy ji nasměrovala jinam, k detailům stromů, listů, vody, pole a chystané výstavby rodinných domků. Tady! Už i v její odpočinkové zóně. Nepropadej depresi, žij tím, co je, uklidňovala se. Ale nedařilo se jí soustředit se na věci kolem sebe jako jindy.
Kde je ten pocit z rána? Tajemný a divný… ? Zase ji dohnala realita – stavby a další stavby, jeřáby a výstavba všeho, co se dalo prodat – bytovky, sci-fi prosklená kancelářská monstra, která kvetla jako louky kolem kdysi malé vesničky na kraji Prahy.
Dnes končím. Ušla svých pět kilometrů a udělala několik fotek… Tak to měla naplánované a byly to pilíře, které ji držely každý den. Bez nich by už tady asi nebyla. Maličkosti, které zachraňovaly. Cestou domů se dívala, jak megalomanskou výstavbu betonových domů milosrdně pohlcuje šero… a z domů jí svítila na cestu světla jako bludičky. Vedly ji domů – a pocit cizí přítomnosti se vrátil. Šel vedle ní. Držel ji za ruku. Nabádal kam jít, utěšoval… Bylo tak příjemné nechat se vést s prázdnou hlavou jako v transu… šla jako ve snu… a bylo to příjemné. Už nevěděla, kam jde a kde je její domov… Viděla okna z cizích domů, světla televizí, stíny životů v oknech. Tam byli rodiny a lidé spolu. I ona cítila, že je součástí velké rodiny, mlha houstla a přelévala se v barvách duhy. Slyšela i tóny jako barevné obrazy. Šla za tím, co viděla.. Tvary se měnily jako v kaleidoskopu, který měla v dětství, obrazy se vytvářely a měnily v jiné. Vešla do nich beze strachu. Bylo to tak krásné a skutečné, že se vůbec nebála. Tvary i tóny ji obklopovaly a cokoliv si v hlavě vytvořila, tvořilo se i kolem ní. Stromy a les se měnily v pláže, zahrady v alpská jezera. Všechno, co kdy vnímala jako krásné, bylo okolo ní. Šla dál a vnímala každý detail. Prožívala známé věci a cítila i známou vůni.
Patrik!
Je tady s ní a vede si ji domů. Byla to jejich cesta od rybníku až k jejich domu. Otevírali branku a čekali, až se seběhnou jejich kočky, aby je uvítaly. Patrik pak odemkl a někdy ji jen tak z legrace chytl do a přenesl přes práh, měl vždycky sílu i bez posilovny.
Ten den, kdy se viděli naposledy, ji také zvedl a smál se, že je lehčí než činka z fitka. Objali se jako vždy při odchodu. Zavřel branku a byl konec. Večer nepřišel domů z práce, mobil byl nedostupný. Čekala na něj a ráno se probudila oblečená v prázdné posteli. Strach ji ledově objal místo něj. Špatný pocit ji už neopustil. Ruce se třásly a trefovaly se stěží do displeje mobilu. V práci není a včera odešel domů jako normálně.
„Počkej, nepanikař“, uklidňovali ji jejich známí, „někde se zapomněl, napil se a přijde domů, neboj“.
Patrik ale nikdy nepil alkohol. Byl odjakživa abstinent. Kde by se asi tak „zapomněl?
Policii navštívila odpoledne a to už se klepala jako osika. Nikdy nechodil pozdě, neměl nepřátele, dluhy, nefetoval.
Mechanicky odpovídala na dotazy policie. Sepsáno. A „běžte čekat domů slečno, takových tu máme denně několik“.. Šla domů a obvolala znovu známé, jeden, dva, tři, čtyři telefonáty. Příbuzné ani jeden z nich neměl. Seznámili se ještě v dětském domově na střední škole. Znali se skoro odjakživa a znala všechny jeho známé. Nebylo jich moc, Patrik byl samotář a jeho největšími přáteli byly sochy, které vytvářel. Nikdy se nezmínil, že by si chtěl odpočinout, odejít. Kam by šel? Přemýšlela o nehodě a horších věcech a chladný strach ji drtil tělo.
Prochodila noc a hledala všude. Rybník a okolí, kam často chodili, jejich cestu domů, hospodu, cestu do jeho ateliéru. Louky, kde se občas toula, když měl nové nápady..
Domů se vrátila tak unavená, že už nevnímala svět. Zdálo se jí, že spolu jedou žít někam do hor, jak o tom často mluvili a Patrik se smál, byl veselý a pomalu se vzdaloval, až z něj zůstala malá tečka, pak i ta zmizela.
Den ji vzbudil svými zvuky a byla sama.
Výslechy, policie u nich doma, ona na policii, rutina pohřešování osob. Po čtyřech dnech byl Patrik pohřešovaný. Po týdnu ji volali k výslechu, divnému. Jakoby ho zabila, sypaly se otázky, na které mohla stěží odpovědět. Svět se jí mlžil a rozpadal za clonou akutní poruchy paměti. Nic si nepamatovala kromě Patrika. Lékaři jí dávali silné léky, po nich byla malátná, ale i tam denně poslouchala zprávy. Co když se našel? Měsíc, dva měsíce. Kdo by počítal dny, kdy mizí naděje?
Měsíce dlouhé jako probdělé noci a sny, které ji kolébaly a tišily bolest. Bolest bez slz. Neutišily ji, jen vytěsnili z vědomí ta nejbolavější místa. Mozek nás chrání před bolestí, aniž bychom to sami pozorovali. Žila, dýchala a čekala. Večer zapalovala svíčku jako s Patrikem. Třeba ho přivolá zpátky. Podzim přecházel v zimu a jí byla zima neustále. Uvnitř se chvěla zimou pořád.
Vrátila se do jejich domu a k novému životu bez Patrika. Co jí zbývalo? Děti nestihli a nic jí po něm nezůstalo. Kdysi jí udělal malý e-shop, aby mohla prodávat své ruční výrobky. Teď se k němu vrátila a pustila se do práce v plném nasazení, protože se jí chtělo nechtělo vracet se mezi lidi. Zaměstnala ruce i hlavu a v té chvíli zapomínala. Vyrábět rukama nové tvary odsouvalo vzpomínky a myšlenky. Pustila se do výroby jakoby to mělo pomoct vrátit čas. Dělala keramické sochy, doplňky do bytu a zahrad, sochy a sošky a nakonec i eko šperky – a to vše se hromadilo a bobtnalo po nejrůznějších částech domu i ve sklepě a lidé si kupodivu její věci objednávali a nakupovali i u ní v ateliéru, který si doma udělala. Přátelé jí volali méně a méně, v bublinách svých životů k ní ztratili přístup. Patrik už je nespojoval.
Lidi jí do života vstupovali teď jako zákazníci. Přišli, něco vybrali, zaplatili, někdy se zdrželi na čaj a odešli zase ke svým přátelům nebo rodinám. Často kupovali dárky pro své blízké a příbuzné a takové okamžiky dokázala zvládnout jen s vypětím všech sil.
Pořád věřila, že Patrik přijde domů. Jednou se tady objeví, odpočinutý nebo unavený si k ní sedne a bude si pohrávat s malou soškou dívky, kterou právě vytvořila a položila na stůl. Jak to dělal dřív. Vždycky to tak dělal, bral sošky do ruky a oddaloval od sebe, aby viděl všechny úhly. V představách se to neměnilo.
Dny opuštěně plynuly.
Po dni stráveném na počítači nebo v ateliéru chodila na procházky. Chodila na místa, kde se procházeli s Patrikem a měla pocit, že jsou spolu dál, že si povídají a necítila se sama.
Ten den se vracela z pravidelné podvečerní procházky , když se zvláštní pocit něčí přítomnosti zhmotnil. Nebyl to jen pocit! Věděla to! Vždycky to cítila! Viděla Patrika, jak přichází ve starých džínách a košili, kterou mu kdysi koupila, měl nedopnutou jako vždy a usmíval se. „Je zima a on je tak nalehko“, napadlo ji nesmyslně. A pocit přítomnosti ji obklopil, obejmul a vedl domů. Už není sama. Vrátil se! Doma se na nic neptala, udělala Patrikovi čaj a sýrový sendvič a měla i jeho oblíbenou zmrzlinu. Patrik byl stejný jako dřív. Vůbec nic se nezměnilo. Hrál si s její novou soškou a líbila se mu. A ona se dívala a dívala. Poslouchala jeho hlas a cítila jeho vůni. Objetí. Neptala se , aby neporušila něco křehkého.
Ráno se probudila se strachem, že to byl zase jen sen. V široké posteli se nedívala vedle sebe, aby si iluzi ještě chvíli podržela. Nesmí to být jen sen! Chci ho zpátky! Její noha se dotkla jiné nohy v posteli. Odkopla peřinu. Patrik ležel pořád vedle ní jako včera večer. Sen to tedy nebyl! Je tady zpátky a vše se vrátí tak, jak to bylo dřív!
Vyskočila a utíkala k mobilu, musí to někomu říct! Přátelům? Policii? Položila mobil na stůl a vrátila se do postele. Nemusí nic nikomu říkat. Nemusí nic oznamovat.
Můj milý Patriku, krásný, něžný, s tmavou patkou do čela jako vždy, nikdy tě už nikam nepustím. Kde jsi byl? Řekneš mi to někdy? Zabloudil jsi na cestách? Spletli si tě snad s uprchlíkem a někde tě drželi? Lidé v Evropě šílí, když vidí někoho jen tak jít s černými vlasy bez zavazadel. Možná tě zadrželi někde bez dokladů a bez pasu? Chtěl jsi odejít ode mě? Já to z tebe tahat nebudu. Hlavně, že jsi tady. Ať už jsi cestoval kdekoliv.
Ten den nevyšli nikam, jen pro chleba a ovoce. Oba byli unavení a chtěli být spolu bez rozruchu. Sousedi by okamžik shledání pokazili dotazy nebo údivem . Oba si rozuměli tak nějak beze slov. Vycházeli ven spolu jen večer a přes den jí Patrik pomáhal jako dřív s prací v dílně – se soškami a jinými drobnostmi. Než zmizel, začal studovat na sochaře. Tak teď mohli pracovat spolu. I dřív to občas dělali, ale Patrik pak odcházel ke svým skutečným sochám. Velkým a těžkým, z kamene nebo ze dřeva.
Od jeho návratu uplynulo již několik týdnů. Musela vyjít ven, nakoupit, něco zařídit, poslat balíčky s výrobky a Patrik zůstával doma. Pořád se zdál trochu unavený. Nikdy se nezmínil, že někde byl. Prochodil ty měsíce? Kde vlastně byl?
K rybníku večer chodila často sama. Patrik neměl někdy chuť vycházet ven. Chodila sama, ale s hřejivým pocitem uvnitř. Fotila a vracela se domů okolo svítících domů. I u ní se teď svítilo, zaplavila ji radost a chuť utíkat domů. Je to jiný pocit vracet se k někomu. Vše má zase smysl. Okna jí svítila na cestu a ráda se lidem zase dívala do oken.
Před domem stálo cizí auto. Cizí muž na ni čekal u branky. Něco se jí nezdálo. Podával jí ruku a co to jen říkal? Jakou soustrast? Proč policie?! „Opravdu mě to moc mrzí a chtěl jsem vám to oznámit osobně. Pohřešování jsme ukončili, je to jisté, bohužel a pokud potřebujete, zavolám vám našeho psychologa“… Nechtěla psychologa! Ani léky na uklidnění, ani nikam odvézt. Nevěděli, že se Patrik vrátil… ,přece ví, že není mrtvý.
Dívala se na muže, jak nasedá do služebního auta. Odemkla dveře domu pomalu, nedýchala, otevřela dveře na chodbu a světlo a teplo ji uvítaly a v kuchyni seděl u rozdělané sošky Patrik. Objal ji a pomohl z bundy. Neptala se. Voněl jako dřív hlínou a něčím dalším a měl teplé ruce. Mrtví je mají studené. Měl stále stejné džíny a košili od ní. Hrozný chlap. Ale je tu s ní a večer ji obejme ve studené posteli. Nic víc ji nezajímá a nic víc řešit nebude. Zhasli, zamkli dveře a šli spát. Noc byla plná hvězd a ticha.
