Ve světle hvězd

VE SVĚTLE HVĚZD 

Červnová noc nevoněla, jak by si představoval, něco ho stále rušilo, když si chtěl posedět na zahradě v tichu. Hukot aut z nedaleké silnice, zvuky z benzínky a další nedefinovatelné duté údery. Adam se rád díval na nebe a viděl v něm mnoho zvláštních věcí, které znal z knížky o vesmíru. Černé a červí díry, hvězdokupy a mlhoviny, vzdálené galaxie a další a další úžasné věci. Adam položil dalekohled na stůl a poslouchal blížící se bouřku. Bouřku miloval a věděl o ní opravdu hodně. Blesky se v dálce rozprskávaly ve tmě. Adam je pozoroval, dokud se bouřka v dáli neposunula dál. Často sledoval počasí a hledal blesky, tornáda nebo bouřky.. V bouřce ožíval, fotil si ji a kreslil pak ještě dlouhé dny po jejím doznění. Každé období Adamova zájmu se brzy vytratilo a přešlo jinam. Teď na jaře a začátku léta to byly bouřky, vesmír, mraky a všechno, co se týkalo toho nad námi.

Adam se zasnil. Jak by mohly věci být úžasné, strhující a omamné a svět jako divadlo, kdyby on byl jiný.  Nebo kdyby byla jiná pravidla reality. Pravidla, která mu brala chuť do čehokoliv a způsobovala mu úzkosti a nebyla vůbec logická – jako třeba  pravidla školy a i ta mezi lidmi. Kašlal na ně. Škola a pravidla mu ničila všední dny a i víkendy. A kdykoliv trochu unikl, hned ho srazila dolů do své dusivé náruče se svítícím neónovým nápisem ŠKOLA a pod ní hned svítily další menší nápisy – PRAVIDLA, NUDA, OSAMOCENÍ, POVINNOST, NEPOCHOPENÍ. To vše do školy patřilo a on už to tak nenáviděl, že do ní téměř nechodil a nikdo ho tam ani nepostrádal. Naopak – byli rádi. A když už ve škole byl, snažil se často dělat naprosté nesmysly, ze kterých učitelům vstávaly vlasy na hlavě. Byl už na konci šesté třídy a škola se stala tím největším nepřítelem v jeho životě.

Adam se tam špatně cítil, nechtěl se učit a žádný smysl v tom neviděl. Adam byl asperger a kašlal na to. Poruchu autistického spektra nechápal jako diagnózu. Chtěl být normální. Chtěl být jako ostatní. Mohl by být čímkoliv, kdyby jen trochu chtěl. Měl zvláštní intelekt. Ale on neplánoval budoucnost. Neplánoval nic. Bylo mu třináct let a jeho dětství zrovna pomaloučku odešlo. Už mu končilo období klidu a hájení a měl by se chovat jinak – jako skoromuž. Máma mu to často dávala najevo.

Díval se už samozřejmě po holkách a ony ho jako kluka většinou ignorovaly. Byl jiný a jeho hezký a jemný obličej a šedé velké oči mu pomáhaly alespoň k jejich sympatiím. Kluci pro něj byli záhadou pořád – řešili nudné věci, počítačové hry, hokej a fotbal. Nikdo z nich nekreslil a nebavil se s ním o blesku nebo o bouřce ani o pravděpodobnosti Boha. Nikdo nemaloval v jednom zátahu dva nebo tři dny jako on. Jen jeho matka Alison, ta se s ním o tom bavila. Byli si hodně podobní. Mamka psala, učila, malovala a byla asi taky trochu jiná než ostatní mámy. Často měla radost z něčeho, co on nechápal a ráda to, co dělala, někde uplatňovala. Pořád něco dělala, dokonce se vzdělávala jen tak sama pro sebe. To Adam už vůbec nechápal. „Proč si své rap texty Adame nepíšeš a nedáváš na stránky?“, ptala se ho třeba Alison. On si své kresby a texty dělal ale jen pro sebe a rád se v nich pak rochnil a přebíral z velké hromady na stole podle nálady. Teď to byly blesky, jindy reklamní předměty nebo stromy, šneci, kosti, vesmírné věci a tak se vše promíchávalo na jeho stole v úžasnou nadrealistickou koláž. To byl jeho svět. Byla to krásná hromada na stole plná poezie.

Povídka pokračuje v E-booku, je ale potřeba získat heslo. Více zde.