Ve formátu e-PUB je povídka ke stažení zde
Ve formátu PDF je povídka ke stažení zde
STÍNY
Tak jsem si jela metrem, abych zaplašila svoje divný pocity, kolébala moje bolavý myšlenky a bylo to příjemný, nebyla jsem tam sama. Nemyslela jsem na TO. Hovory se srážely ve vagonu v krásnou hudbu metra. Naproti seděly dvě ženy a vyprávěly si o svých kočkách. Byla jsem tak sama, že jsem měla chuť je oslovit, hele já mám taky kočky, nebo tak něco, ale ženy mluvily a já jela dál. Neslyšely mě. Chtěla jsem mluvit a slova se v prostoru ztrácela. Chtěla jsem křičet, proč existuju a kde ony berou tu svou jistotu existence. Kam jedou a co jim dává smysl? Chtěla jsem mluvit třeba o kočkách, ale nešlo to, zvuky se zadrhávaly a mizely.
Byla jsem zasklená v podivném snu uvnitř metra a nemohla nic. Možná mě ani neviděly. Lidi se dívali do tmy a hlavně do mobilů a vedle mě seděl týpek, který si povídal se sluchátky na uších, i když mu mezi stanicemi padalo připojení. Mluvil i tak dál. Neviděl mě. Rozhazoval rukama a já jsem věděla, že mě nevidí. Díval se skrz. Stejně jako kočičí ženy naproti. Došlo mi to. Oni mě nevidí. Jsem tady, jedu metrem a nejsem vidět. Ta bolest se vyhrnula ven, křičela jsem jí tak nahlas, že by všem normálně praskaly bubínky jako přefouklý míčky, ale nikdo se ani nepodíval mým směrem. Nastoupila mamka s malým klukem, asi desetiletým a já na něj zkusila zavolat jménem, ani nevím, jak se jmenoval a on se fakt otočil a usmál se. Jeho úsměv jsem znala a bylo to mnohem horší, než jsem čekala – byl to úsměv mýho syna.
„Tys ho ukradl, to není tvůj úsměv!“, křičela jsem na kluka a on se smál dál a ještě víc. Viděl mě, jak to, že on mě vidí? Jeho tvář byla povědomá. Měnila se jako v hloupých reklamách – od dětskýho obličeje postupně do jeho dnešní desetiletý podoby. Nespletla jsem se. Byla to tvář mýho syna!! Mýho syna, který se před rokem ztratil, když jsme spolu jeli metrem. Jen chvíli jsem tehdy ťukala do mobilu jako ostatní, jen chvíli jsem byla duchem pryč a… na sedadle vedle mě už nikdo neseděl..! Ani pod ním, ani jinde. Zmizel! Prázdno zůstalo.
Už rok jezdím metrem a pořád doufám. Každá zastávka je malý ostrůvek naděje. A teď se něco posunulo. Je tu ten cizí kluk s podobou mýho syna, který mě vidí a slyší svoje jméno. Jediný, kdo slyší. Co mám dělat? Popadnout ho za ruku a utíkat?
Jeho máma nebo kdo to je, sedí vedle něj. Kluk na mě kouká, vidím tvář syna. Je to on. Nemůžu se plést. Jeho oči, pihy, nos… Proč ke mně nejde???
„Dany!“, volám na celý vagon a on slyší!
„Dany“, vystoupíme příští stanici, to je Malostranská. Musíš rychle za mnou“.
Sleduje mě známýma očima a přikyvuje, snad mi rozuměl. On mi vždycky rozuměl. A teď je zase tady. Musíme utýct spolu, to zvládnem, i když moje tělo je po roce ježdění metrem netrénovaný a ochablejší než dřív. On vypadá dobře.
Kde byl celý rok? Soustředit se. Za chvíli je Malostranská a tam se ztratíme mezi davy turistů.
„Ted!“, houknu na kluka a chytím ho za ruku. Pevně. Dveře se otevřou a my utíkáme mezi davy vystupujících. Mizíme mezi lidmi… Utíkáme dál z metra a nikdo nás nehoní. Běžíme jako o život.
Kaprovkou běžíme ke Staromáku ztratit se mezi cizince. Je to sice kousek, ale kluk už nemůže.
Obejmu ho a vleču dál. Cítím, že je to Dany, i když po roce je samozřejmě zase trochu jiný…
Vím, že musíme dojít co nejdál. Jestli ho unesli, budou ho i hledat…
Na Národní si opatrně vyberu tramvaj, ne nikdo nás nesleduje a jedeme domů. Nikdo nás nehoní, policii nevidím.
Vydechnu si. To není možný, že po roce držím Danyho ruku. Nemluvíme. Bojím se ptát. Není to potřeba. Jdeme prostě domů.
Dojdeme k domku, kde jsme bydleli. Dany to tu měl dřív rád a jeho pokojíček zůstal pořád netknutý s výhledem na vrbu. Měl to tu rád, ale pak začal utíkat a vracel se zase domů. Nemohla jsem ho přivázat provazem k sobě, i když bych to nejradši udělala.
Ted‘ je zase tady a to je důležitý. Jdeme spolu dovnitř do domu, který býval dřív náš. Pořád je náš. Klíče pasují. Ani je nepotřebujeme. Dany si najde svůj pokojík a konečně mě obejme. Teď už vím, že je to on.
Budeme tady zase žít jako dřív. Držíme se v objetí a někdo vchází do domu. Haraší klíče, slyšíme dětské hlasy, ženu a muže. Musíme se schovat, mohli by nás najít. Je těžké se tom všem orientovat.
Dvě malé děti se vřítí do pokoje, Danyho pokoje a křičí a hádají se.
Dany mě chytí za ruku, vede mě balkonem do zahrady. Ví, že jsem ji milovala. Moje stromy, jsou pořád tady. Lehneme si na trávu. Nad námi je stejné nebe jako dřív. Kočky, napadá mě. Kde jsou kočky? Ale není to tak důležitý.
Našla jsem Danyho.
Děti s rodiči se hádají a je jich plná zahrada. Naše zahrada. Křičí. Kopou do stromů. Snažím se nedýchat, když jdou těsně kolem nás. Ale nezdá se, že by nás někdo viděl.
Večer se vracíme do svého domu. Dany má hlad, já poznávám svou kuchyň.
Cizí lidé vedle nás se dívají na televizi v klidu dál. Nekonečný seriál, oba podřimují. Nevidí nás. Chodíme kolem nich. Najdeme malou černou kočičku! To je naše Lara!
V klidu si děláme jídlo jako dřív, rybu s kečupem, jogurt pro mě…, večeříme.
Zítra to bude zase jako dřív. Ráno si uděláme hezký den. Teď, když vím, že nás nikdo neuvidí. Že nás nikdo nevidí.
Neschází mi to. Danymu nakonec taky ne.
Ze zvyku jezdíme čas od času metrem, jen tak pro zábavu křičíme nebo lidem šermujeme rukama před očima. Lidé sledují mobily a nás nevidí. Je to docela sranda.
Už nikdy nechci být smutný neviditelný stín v metru.
Bez Danyho.